Přijímací zkoušky z politiky

Nedávno jsem se při čtení listu Hamburger Abendblatt pustil do přepočítávání a zjistil, že v mém rodném městě roku 1996 se každý večer hraje v jedné opeře a 35 divadlech – není to velkolepé?“ To jsou první slova autobiografické knihy Na společné cestě – Vzpomínky a úvahy někdejšího německého kancléře Helmuta Schmidta.

Je osvěžující, když politik začíná paměti nikoli o sobě, svých úspěších, s kým se kdy potkal, ale kulturou. Dýchá z toho uvědomění si faktu, že společnost nelze zachytit jen v kategoriích, jako je růst HDP. Plnou vahou významu své osobnosti říká lidem: kultura je pro mě (a tudíž by měla být i pro vás) stejně důležitá jako nejvyšší diplomatická jednání či ekonomická kondice státu. A ona kultura je v podání Helmuta Schmidta širší, dalo by se říct, že jde vlastně o jakousi kulturu života.

Česká společnost nyní působí jako pacient, který je na lůžku v umělém spánku a udržují se v běhu pouze základní tělesné funkce. Naše uzdravení, i když to tak nyní nevypadá, se ale blíží. Díky vakcínám jsme blízko návratu k normálnímu životu, byť ještě nějaký čas nás budou hněvat různá omezení. To je příležitost začít přemýšlet, jakou společností bychom po pandemii vlastně chtěli být.

Jistě, teď se v nemocnicích bojuje o lidské životy, to má přednost. Ale než se nadějeme, budeme místo kapacit lůžek řešit otázky související s kvalitou vzdělání, života, péče o zdraví… Jestli nemáme zase skončit jen u toho, kde se mají zvýšit či snížit daně a komu vzít sociální podporu (což jsou asi dvě nejoblíbenější témata zdejších politiků), měli bychom se na debatu o budoucnosti chystat už teď. A hned na úvod si i položit otázku, jestli má český stát nástroje k tomu, aby zjišťoval, jaká je u nás „kultura života“ a jak ji zlepšovat.

Když se podíváme na „pracovní a poradní orgány“ vlády, tak vidíme řadu komisí, které řeší ekonomická témata, ale nenajdeme tu tým, jenž by se věnoval poznávání, jak se v Česku žije. Nejen co do příjmů, nákladů na bydlení či potraviny. Ale i třeba tomu, jak velké a časté mají lidé sociální kontakty. Nebo jak často chodí do divadla, což je také indikátorem životní úrovně.

Nemusí se kvůli tomu zřizovat hned komise, a už vůbec ne nějaký orgán. I když taková Rada vlády pro lepší život zní dobře (nadsázka).

Politika je zajímavá profese v tom ohledu, že se nedá vystudovat. Kdo chce řídit náklaďák, musí udělat zkoušky. Kdo chce řídit stát, musí si pořídit marketingovou agenturu (menší nadsázka). Tak může dojít k tomu, že se do vedení země dostanou lidé, kteří nevědí nic o vládnutí a ani o společnosti. Nemělo by tomu tak být, ale dnešní doba je živým důkazem, že se tak děje.

Nebylo by tedy na škodu mít „společenskou“ radu státu, která by politikům ukázala, jak se tu žije a jak by se tu žít mohlo. Sociologové, statistici a další odborníci by vytvořili jakousi mapu života v České republice a zájemci z řad ministrů, poslanců či senátorů by do ní mohli v případě potřeby kdykoli nahlédnout.

Vážené čtenářky, vážení čtenáři,

inspirativní čtení vám přeje

Erik Tabery

šéfredaktor