Digitalizace po česku

Když se viceprezident Svazu průmyslu a dopravy ČR Radek Špicar vloni v září dozvěděl, že mu vypršela platnost řidičského průkazu, reagoval, jak je zvyklý. Usedl k internetu a zkoušel zjistit, jestli se dá podat žádost o nový řidičák on-line, nebo si aspoň rezervovat termín návštěvy na úřadě. Nic z toho nešlo. Ráno tedy odvedl děti do školy a vypravil se na dopravní úřad na pražském Vyšehradě. „Čekalo tam asi sto lidí, nemohl jsem tomu uvěřit. Byla přece pandemie a lidé se měli od sebe držet co nejdál,“ vzpomíná.

Vyzvedl si lístek s pořadím a šel se projít do parku. Čekání zabralo dvě hodiny, a když se dostal na řadu, dozvěděl se u přepážky, že stát platnost prošlých průkazů prodloužil. „Nechápal jsem, proč mi to nesdělili hned, když jsem si bral pořadové číslo,“ říká rozladěně. Když z úřadu odcházel, poslal aspoň na Twitter fotku čekajících lidí s poznámkou: „Digitalizace státní správy v praxi.“

Radek Špicar není jediný, kdo si tady v posledním roce vzpomněl na politické sliby ohledně digitalizace. Projekt, který se stal ve světě etalonem moderně fungujícího státu a v němž řada zemí v Evropě exceluje, začal Čechům chybět hlavně během pandemie, kdy stoupl význam dobrého internetového spojení při komunikaci v práci, se školou a se státem. V Česku přitom po loňských zkušenostech není těžké uvěřit hlasům, že dlouho slibovaná digitalizace státu zoufale selhává. Vloni stát nezvládl bez pomoci soukromého byznysu zavést aplikaci eRouška, zápolil se zavedením on-line prodeje dálničních známek a uprostřed epidemie vyměňoval řidičské průkazy u úřední přepážky.

Přicházejí ale i lepší zprávy, třeba když minulý týden ohlásila ministryně financí Alena Schillerová zprovoznění on-line finančního úřadu. Také Andrej Babiš se umí pochválit a tvrdí, že teprve za něj udělalo Česko v digitalizaci pokrok. Má pravdu? A nakolik ukazuje Špicarova zkušenost reálný obrázek země, jejíž zaostalá správa si neumí poradit s tím, co už v bankovnictví normálně funguje?

Komunikovat málo

Pokud nemusíme na úřad, tak Česko nevypadá jako informačně-technologicky (IT) zaostalá země. Své peníze v bance obsluhuje přes internet 5,6 milionu Čechů a téměř pět milionů Čechů přes internet nakupuje. Evropskými šampiony sice nejsme, na evropský nadprůměr to ale vydá, a experti proto říkají, že Češi jsou připraveni on-line služby státu využívat. Nakolik je ale připraven stát?

Ondřej Felix je přesvědčen, že drtivá kritika digitalizace státní správy není namístě. Vše sice trvá déle, než se čekalo, ale záměry se daří naplňovat. „Základní infrastrukturní zázemí, které je pro fungování digitalizace nezbytné, máme udělané. Slabinou je komunikace se zákazníky, tedy schopnost přesvědčit lidi, že mají e-government používat,“ říká Felix přes Skype ze své domácí kanceláře. Sám vynaložil v posledních dvaceti letech nemalé úsilí, aby digitální spojení občanů se státem fungovalo. Jako bývalý generální ředitel Českého telecomu, kdysi monopolního poskytovatele telefonních služeb, se v roce 1998 rozhodl pomoci vládě a stal se poradcem a spoluautorem strategických plánů kabinetu Miloše Zemana v oblasti informatiky.

V roce 2000 získaly IT plány první srozumitelnou podporu v parlamentu, když se tam podařilo prosadit první důležitý zákon – o elektronickém podpisu, který umožnil na počítači potvrzovat a odesílat úřední dokumenty. Druhá podstatná věc přišla po volbách 2002, kdy vláda Vladimíra Špidly ustavila ministerstvo informatiky. Byly to časy, kdy internet používala méně než třetina Čechů nad šestnáct let a i ti se teprve učili rozumět, k čemu všemu může být elektronické připojení užitečné.

Vládní úřady teprve tvořily své první webové stránky, v politice se objevilo slovo e-government a na ministerstvu informatiky, vedeném bývalým novinářem Vladimírem Mlynářem, začal vznikat první portál veřejné správy, tedy jakási vstupní brána do digitálních informačních souborů, které se začaly ve státní správě tvořit. Pořád ale málokdo tušil, k čemu je vlastně digitalizace státní správy dobrá.