Co vám můžu nabídnout?

Mikina, nebo svetr? Bunda, nebo kabát? Možná jsem se měl prvně podívat z okna, jak je venku. Peněženka, mobil, batoh, klíče. Všechno mám. Odvážně volím do zimního počasí tenisky. Je skoro osm a vyrážím do práce. Do práce jedu tramvají, protože myslím na věci kolem uhlíkové stopy. Aspoň tak si omlouvám absenci řidičského průkazu v mém životopisu.

V tramvaji zachytávám třetí ranní vlnu typických cestujících. Pro vysvětlení, první vlnu lidí vnímám jako lidi mířící za slevami. Druhou vlnou jsou pracující lidé, kteří nemají štěstí na komfortnější začátek směny, vzhledem k jejich spánkovému režimu. Třetí vlna, s níž cestuji, jsou lidé s plnými nákupními taškami. Ani se nepokouším hledat volné místo. Vnímám pohledy ostatních lidí a jsem vděčný vynálezci sluchátek, protože díky němu neslyším šuškání, které se týká mých barevných ponožek s dinosaury. Od tramvaje to je do práce naštěstí kousek.

Odemykám dveře, utíkám k alarmu, zadávám kód. Potom už jen rozsvítím a nadechnu se. Vůně a ticho prázdné kavárny mají své kouzlo. Specifický prostor, v jehož zdech jsou obtisknuté příběhy návštěvníků. Můj baristický den začíná. Ještě než se objeví první zákazníci, se stačím polít vodou, rozsypat pár gramů kávy a spálit se tryskou na šlehání mléka. Většině lidí by se tohle mohlo stát, protože ještě neměli svou ranní kávu. U mě je to spíš tím, že už jsem měl kávy tři.

Když lidé začnou chodit, čas ubíhá. S tím se i já začnu měnit z člověka, který prodává kávu, třeba na hrdinu. Slečna, jež, podle jejích slov, vykročila levou nohou z postele, do mě vkládá naději, že káva, kterou jí připravím, bude přelomovým bodem, kdy se ze špatného rána stane hezký zbytek dne. Návštěvníci kavárny by se vlastně také dali rozdělit na určité skupiny. S každou z nich se cítím jinak.

Jednou ze skupin jsou zkušenější konzumenti kávy. U těchto milovníků kávy jsem vždycky o něco více nervózní, protože mi nenápadně koukají pod ruce a kontrolují správnost postupů. Před samotným rituálem přípravy kávy však s nimi procestuji různé země světa. Proletím Etiopií, Keňou, Guatemalou nebo Peru. Popíšu způsoby zpracování, skrze něž se stávám skoro chemikem. Každá káva má svá specifika, podle nichž se zákazník nakonec rozhodne. Dalším vzorkem návštěvníků jsou studenti a pracující, kteří potřebují občas až koňskou dávku kofeinu, aby mohli pokračovat ve svém produktivním maratonu. Ti se snad nestačí ani zastavit. Přiběhnou a už už odhalují zpod rukávu své chytré hodinky, aby mohli co nejrychleji zaplatit. Mezi nádechy vystřelí tři slova. Velký rychlý filtr. Občas mi přijde, že nestihnu kávu ani dolít a oni už jsou pryč.

Moji nejoblíbenější zákazníci, respektive zákaznice jsou babičky. Takové ty hodné babičky, které si užívají důchodu. Říkám jim požitkářky každodenního života. S nimi se vracím do dětství a stávám se vnukem. Oproti mému dětství tyhle babičky pijí dobrou kávu. Co však zůstává, jsou francouzské větrníky, linecká kolečka, dorty a oslovení „mladíku“. Ve většině případů neslyšíte na otázku „Jaký máte den?“ negativní odpověď.

Při večerním úklidu přemýšlím, jaký je rozdíl mezi těmi, kteří si do kavárny chodí pro nášup kofeinu či zlepšení nálady, a starší požitkářskou generací. Skoro se cítím jako sociolog. Loučení s kavárnou je skoro stejné jako přivítání. Teď akorát zhasínám světla a zamykám.

Po celém dni s lidmi jsem rád za ticho a samotu. Procházím bočními uličkami města, užívám si nostalgie a potkávám maximálně pejskaře. Nasedám do tramvaje a přejíždím domů. Tentokrát už po lidech nekoukám. Doma již zažívám úplný pocit příjemné samoty. Sprcha, večeře, čaj.

Pak už si jen vybírám, jestli usnu u seriálu, nebo podcastu.