Larp

Nejvyšší fotbaloví funkcionáři jsou dnes v defenzivě a sklízejí od nepoučených novinářů prvoplánovou kritiku. Nevím proč. Měli by naopak dostat medaile. Posunuli totiž fotbal na jinou úroveň, udělali z něj novou, divácky atraktivní hru, mnohem složitější a zábavnější, než byla kdysi. Škoda jen toho zbytečného utajování děje. Když jdeme do divadla, taky je přece možné koupit si program, který prozradí zápletku, a nepovažuje se to za ztrátu, naopak, divák se lépe orientuje. Představuji si, že by jej mohly prodávat biletářky i na stadionech: „V prvních třiceti minutách se nestane nic, poločas ale skončí dva jedna pro modré. Ve druhé půli se skóre otočí, červení nakonec zvítězí čtyři dva, všechny góly ale padnou mezi padesátou a sedmdesátou minutou.“ Tým dvaceti sedmi herců, dvě jedenáctky, tři rozhodčí, dva trenéři. Technicky vzato to není klasické divadlo, je to spíše jeho volná podoba, larp, ve kterém herci improvizovaně vedou děj zamýšleným směrem. Na rozdíl od divadla totiž nelze přesně zaručit, co se stane, míč si občas dělá, co chce, brankář někdy zmateně skočí na správnou stranu, i nově zavedený videorozhodčí situaci komplikuje a nastavovat se taky nedá donekonečna. Ale pořád věřím, že by fanoušci větší otevřenost přivítali. Nakonec po ní volají i naši šíbři, toho času, pravda, porůznu ve vyšetřovacích vazbách.

Není pak divu, když se naši chlapci dostanou do zahraničních klubů, že excelují. Venku se totiž hraje jiná hra, vlastně mnohem jednodušší, ale pravidla se dají…