Jako by mě přejel traktor

Takže dobré ráno, prosím všechny, aby vstali, ustlali si a dorazili na rozcvičku. Ta je pro všechny povinná. Při rozcvičce nekouříme. Děkuji.“

Konec hlášení, pak chvíli bzukot, pak krátké slastné ticho. Staniční sestra sice vede každý čtvrtek hodinu neverbální komunikace, tón jejího hlasu ale pacientům psychiatrie drásá uši. Musím však dodat, že po ránu by tu bylo iritující i tiché šumění lesa.

Ani fakt, že je dnes mé přelomové osmnáctileté datum, tomuto náročnému jitru nepomáhá. Rozcvičku nestíhám, tak jako vždycky. Léky na noc mě tlumí tak, že si pak po ránu připadám, jako by mě přejel traktor. Přesně to jsem odpověděla doktorce na dotaz, jak se dnes cítím. Nehnula brvou a doslovně si vše přepsala do zdravotnických dokumentů: „Pacient-
ka se cítí, jako by ji přejel traktor.“

Nejradši bych si tu zprávu zarámovala jako vzpomínku, příští týden jdu totiž domů. Vybavena serotoninem, ale i nevolí. Bude mi to tu totiž, upřímně, chybět.

Petr podstupuje léčbu elektrokonvulzemi a jeho paměť je kvůli ní pochroumaná jako dveře od místní kuřárny.  „Co ty, oslavenče ospalej? Musíme se s těma pařbama na čtrnáctce krotit. Ani si nepamatuju, jak jsem se pak dostal na pokoj…“

Podává mi linecké jako dárek. Směju se a děkuju. Za ten měsíc, co tu žiju, jsem neusnula snad později než v devět.

K snídani je houska a med. Bez másla a taky bez nože, aby si pečivo nikdo nepomazal vlastní krví. Snídaně je tak trochu hlavolam. Díkybohu za cukroví.

Na ranní komunitě čteme své výsledky „Becka“, stupnice deprese a úzkosti. Po týdnech čtyřiadvacítek s hrdostí hlásím výsledky pod deset. Čím menší cifra, tím větší výhra. Připadám si jako na jakési obráceně vedené dražbě. Lidi dokážou očíslovat fakt cokoli.

Následná terapeutická skupina se mírně vymyká kontrole. Po chvíli nabírá formu hlasování o tom, zda život je, či není s*ačka. Kdo s tvrzením souhlasí, ať se přihlásí: většina dlaní vystřelí. Zbylí nejdříve diskutují o přesné definici slova s*ačka a poté se nesměle k džungli rukou přidávají. Psycholožka vypadá, že by nejraději utekla domů. Hlasování jsem se zdržela.

Po obědě se řeší, kdo z pacientů bude vést program večerní relaxace (tedy kdo v klubovně zapne meditační hudbu). Petr se hlásí jako dobrovolník, ale kvůli velké pravděpodobnosti, že na to zapomene, se jeho vrchním rádcem stává Zdeněk. Kvůli silným lékům bývá ale Zdeněk zmatený, a na pomoc tedy přispěchá Eliška. Bude myslet na to, aby Zdeněk myslel na to, aby Petr myslel na to, aby… Být po tom všem večer zrelaxovaná je, upřímně, velmi stresující úkol.

Táta mi sem přivezl dort, a tak kus nesu paní uklízečce. Vedu s ní symbiotický vztah. Neťapu jí po vytřené podlaze a ona mě na oplátku schovává před sestrami, abych odpoledne nemusela na vycházku (občas to i vyjde). Ta totiž, kvůli koroně, probíhá ve formě loudání se kolem ústavu. Ve šlépějích sester třikrát dokola, po směru hodinových ručiček. Chvíli se hromadně kouří na studené lavičce a následně se v rouškách pokračuje v opačném směru zase dovnitř.

Petr mě spatřil s dortem a po večeři mi přijde znovu popřát. „Všechno nejlepší, oslavenče, musíme se s těma pařbama krotit, pak si ani nepamatuju, jak jsem se dostal na pokoj…“ Snažím se ani nesmát, ani nebrečet, poděkuji a přebírám další várku lineckého.

„Tak copak tu pro mě dneska máte dobrého?“ slyším Otu ve frontě na večerní léky. „Jeden olanzapínek bych prosil…“ Následuji já. Polykám prášek. Tak dneska tedy přerod do dospělého světa. Netipovala bych, že ho oslavím v blázinci, navíc v roce celosvětové pandemie. Všechno je holt jednou poprvé…

Petr se mě naposledy ptá, jestli od něj nechci ochutnat linecké. Je prý fakt dobré.

„Dobrou, mami,“ dávám sbohem velkému dni.  „Veverka?“ píše mamka zpátky otázku na večerku. Autokorektor. „Veverka,“ odpovím a jdu slavnostně a velmi dospěle na kutě. Na relaxaci si dneska nikdo nevzpomněl.