Specifické publikum

Připravte se na poněkud specifické publikum,“ řekla mi paní ředitelka sociálního centra, když mě zvala, abych k nim přijela přednášet tzv. nedobrovolným pěstounům. To jsou ti, kdo pečují o děti, jež se ocitly opuštěny a bez patřičné péče nejčastěji v důsledku alkoholové či drogové závislosti, věznění nebo jen nezvěstnosti rodičů. Prarodiče, ale i další rodinní příslušníci se tak ocitají v situaci, kdy svůj domov více či méně ochotně otevírají vnoučatům, synovcům a neteřím nebo třeba dětem svých životních partnerů.

„Přišla jste sem jen řečnit, nebo nám taky pomůžete?“ jsem dotázána dřív, než se stihnu představit. Asi sedmdesátiletý muž, jediný mezi několika ženami, sedí přímo proti mně s rukama zkříženýma na hrudi a v mírném záklonu. Ženy mají výrazy neutrální, jako by čekaly, až si to s tímhle týpkem my dva vyříkáme. „Nepřivážím skutky ani peníze,“ přiznávám. „Ale třeba dokážu občerstvit vaše duše,“ vypadne ze mě dřív, než o vyřčeném stihnu přemýšlet. Odpovědí je mi pohrdavé odfrknutí: „Duše? Co to jako je? Ta neexistuje! Ach jo, to zas bude ztráta času!“ obrátí oči v sloup. Do značné míry jeho rozhořčení chápu. Nedobrovolní pěstouni mají tyhle přednášky povinné. Jejich situace není snadná. Nebo spíš: bývá až nepopsatelně děsivá.

Po několika smířlivých otázkách mi ten muž přece jen dává nahlédnout do svého života. O to, co jsem přišla nabídnout, ale zájem nemá. Chce jen klid! Svůj ochranný vnitřní krunýř aktivuje na maximum. A že to umí. Však je bývalý voják. Ukázkový příklad vyhýbavé vazby. Nu dobrá. Všimla jsem si hned při příchodu, že ve vedlejší místnosti je pohovka. Nabízím mu, ať tedy poodejde a odpočine si. Koneckonců, mluvené slovo k němu i tak může dolehnout. Muž až příliš rychle vstává, vzpřímeně odchází.

Teprve poté jako by mohl přijít vlastní začátek tohoto setkání. Zhluboka se nadechuji, vědoma si čtyř hodin času, které tu mám strávit tématem vědomého rodičovství. Připadám si jako ministr, který po výbuchu Černobylu ve stejnojmenném seriálu zavítal mezi horníky. Je mi jasné, že cokoli jsem si na dnešek přichystala, mohu v této chvíli hodit do koše. Dopřávám si několik vteřin vnitřního ticha a otevírám se tomu, co má přijít.

Kruh žen různého věku, etnik, vzdělání i zdravotního stavu. Jedna po druhé – někdy opatrně a přerývaně, jako by ho odhalovaly i sobě samým – vypravují svůj příběh. V tichosti nasloucháme. Ptáme se. Utěšujeme. Podporujeme. Vstupujeme do jejich vlastního dětství. Už tečou první slzy – popíraná duše má své způsoby, jak vkročit na scénu. Padají i slova hněvu a hořkosti. Hledají se viníci. Dochází k vyslovení nejhlubších obav a úzkostí. Třeba jak se zachovat v situaci, kdy je člověk na prahu stáří a sil pomálu. Už se necítí na to pečovat o dítě, byť vlastní krve. Myšlenka, že jsou tu přece i dobrovolní pěstouni, mladší, zdraví a těšící se, že to nejlepší ze sebe předají svému svěřenci, a přitom ho budou podporovat ve vztazích s jeho příbuznými, se zdá nová a nečekaná. Co by tomu řekli lidi? Co by si vybralo samo dítě? Jak najít řešení, které by vyšlo vstříc možnostem všech zúčastněných, zvláště když soudy většinou automaticky upřednostní rodinné příslušníky, zodpovědnost se z rodičů přenese na příbuzné a další vývoj tak nějak propadne sítem každodennosti do ztracena, rodiče už k plnění jejich povinností nikdo a nic nepovolá.

Čtyři hodiny utečou dřív, než bych si pomyslela. Ve chvíli, kdy končíme, přichází z vedlejší místnosti vysloužilý voják. Že by poslouchal? fandím si. Snad se aspoň vyspal.

Loučíme se. „Přijdete mezi nás zase?“ ptá se jedna z žen. „Přijedu ráda, když mě pozvete,“ odpovídám, vděčná za to, že jsem tu mohla být a uvidět situaci v českém rodičovství zase z další perspektivy.

Autorka je psychoterapeutka.