V málokdy vídaném závěsu publikovala Petra Dvořáková dvě prózy: loni na podzim román Chirurg, počátkem letošního roku novelu Vrány. A vezmeme-li v potaz autorčin předloňský román Dědina coby referenční bod, pak musíme konstatovat, že její tvorba nabrala sestupný směr.
Vypravěčky jsou v novince dvě: prepubertální školačka Barbora a její matka. Dcera vykazuje výtvarný talent, ve škole nemá problémy, zato matka s ní má problémy neustále: nasazuje na Báru, že není doma tak pořádná jako druhá, o rok starší dcera Kateřina. Matčino nadržování nabírá až rysy pohádkových macech a trčí z toho autorská svévole, místy i směšnost. Čtenář nemá šanci pochopit, proč je matka věčně načuřená a kde se v této knihovnici frustrace vzala. Kromě „nemožné“ Barbory má matka i obdobného manžela: i jemu musí říkat, aby udělal to či ono. A protože Dvořáková se rozhodla nevysvětlovat, nýbrž tvrdit a konat, zřejmě pro zvýšení napětí naznačuje i otcovu eroticky podezřelou příchylnost k Barboře. Titulní motiv vran se objevuje na Bářiných kresbách a v lyrizujících miniaturách, jež tvoří intermezza mezi kapitolami. V samém závěru se pak náhle promítne vraní či obecněji ptačí motiv do Bářina finálního kroku. Opět proto, že Dvořáková se zkrátka rozhodla. Spoléhá na schopnost stavět čtivý příběh, ale aby mu umožnila nerušený průběh, volí schematické vzorce chování, které nekladou odpor v ranařských rozhodnutích.
Všechny tři zmíněné knihy z let 2018–2020 jsou tvořeny monology postav. V…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
