Hledání vítěze voleb

Lidé mají ve zvyku zbrojit na minulé války a česká politická scéna se toho zdá být dokladem. Některé strany tvrdí, že je na možnou předvolební spolupráci čas, lidovci volbou nového předsedy Mariana Jurečky rovnou řekli, že půjdou dál sami. Sázka na těsný vstup do sněmovny je možná, ale řečeno s klasikem: Časy jsou zlé, Kamile.

Jistota, která není

Petr Pithart na sjezdu KDU-ČSL přesně vystihl reálnou situaci, když řekl: „Hlavní je dát voliči vůbec možnost volit zítra vítěze, jiného než toho dnešního, nejen možnost učinit dobročinné gesto, tj. pro dobré svědomí udržet nějakou slušnou stranu nad vodou.“ Bratři lidovci mu mohutně zatleskali, dokonce vestoje, a pak zvolili variantu brod. Tedy sázku na udržení hlavy nad hladinou. Marian Jurečka je totiž zastáncem názoru, že KDU-ČSL má jít do voleb sama.

Pro hrdou stranu s letitou tradicí je to v jistém ohledu logický krok. Spojit síly ve volební koalici by znamenalo přiznat si, že strana má problém. Že se vlastně blíží její konec. A to není snadné pro nikoho. Volba Jurečky byla nepochybně ovlivněna i tím, že je výraznějším politikem než jeho stranický konkurent Jan Bartošek, ale to nestačí. Strany si nikdy nevolí jen svého prvního kolegu, vybírají také zástupce veřejnosti a Jurečkovo kouzlo zatím končí u zdi sálu, ve kterém byl zvolen.

KDU-ČSL sází na minulost. Prošla do sněmovny posledně, podaří se jí to i nyní. Může se to stát, ale nemusí. Předvolební kampaň a debata totiž mohou (a zřejmě budou) vypadat naprosto jinak než před lety.  Politický systém je krutý, takže nejde jen o to, kdo všechno se do sněmovny dostane, ale i s jakou podporou. Strany kolem pěti šesti procent mají za stávajícího rozložení sil malou hodnotu. Přepočet hlasů na mandáty způsobí, že vlastně strana s 5,5 procenta hlasů pomáhá nejsilnější partaji, protože ta na její úkor získá poslanecká křesla.

O tomto podvodu na voličích se mluví stále častěji, takže i když platí už řadu let, může mít na rozhodování lidí vliv až nyní. Stranám jako KDU-ČSL, ale i TOP 09 či STAN se může lehce stát, že když půjdou samy, jejich voliči raději podpoří někoho silnějšího. Ne ze strachu, že se do sněmovny nedostanou, ale protože i zisk nízkého procent bude k ničemu.

Silná slova nepomáhají

Vraťme se k výše citovanému výroku Petra Pitharta, protože popisuje bolest celé demokratické opozice. Nikdo nepůsobí jako vítěz. A to ani nejsilnější strana, ODS. Petr Fiala dělá, co může, aby si nasadil masku budoucího premiéra, ale nepomáhají mu ani silná slova, a ještě méně arogance, ke které v rozhovorech s novináři občas přistupuje. Ten, kdo aspiruje na vítěze, musí u veřejnosti vzbuzovat poměrně konkrétní představu, jak bude země vypadat za jeho vlády. A to ODS chybí.

Přesto je třeba říct, že Fiala je zachráncem občanských demokratů. Když ho kongres před dvěma týdny zvolil opětovně předsedou, bylo naprosto evidentní, jak nad svými kolegy ční. Dobře si připravil projev, navrhl několik konkrétních kroků, a hlavně za poslední roky pomaličku kousek po kousku opětovně seskládal rozbitý obraz ODS. Projevy jeho spolustraníků včetně kandidátů na místopředsedy působily jako parodie sebe samých. Obsahově zaznělo jen to, co by dal dohromady průměrný pozorovatel české politiky. ODS a Piráti ale aspoň vykazují dvouciferné preference. Pokud neaspirují na ono „vítězství“, mohou být vlastně spokojeni.

Pro Babiše

Do nějaké větší spolupráce se strany zatím nehrnou. Na konci roku se pohádaly TOP 09 a STAN, spolupráce na pražském magistrátu, což je jakási testovací laboratoř vzájemné blízkosti, vykazuje z komunikačního hlediska naprosté fiasko. Obviňování a výhrůžky koncem koalice se opakují téměř každý týden.

O možné volební spolupráci v roce 2021 se však aspoň stále mluví. Jen se prý čeká na to, jak dopadnou krajské volby. To je ovšem riskantní odklad. Krajské volby jsou zcela jiná forma voličského rozhodování. O blízkosti či vzdálenosti stran to neřekne nic. Ale hlavně, krajské volby se konají letos na podzim, pak se bude vyjednávat o koalicích a vše skončí, řekněme, v zimě. Od parlamentních voleb nás bude dělit deset měsíců. Jednání o spolupráci mohou být dlouhá a náročná (dosud vždy byla). Čím blíž bude hlasování, tím více poroste napětí a s ním i riziko zkratového jednání – třeba okamžitého přerušení rozhovorů.

Formu spolupráce, ať bude jakákoli, je navíc nutné vysvětlit voličům. Vždy se najde někdo, kdo vykřikne: Oni jdou s nimi? Tak to nevolím. Lidé budou muset uvěřit, že jde o promyšlenou a fungující spolupráci.

Pochopitelně je situace těžká a proti každému kroku se dá najít dost argumentů. Nicméně pokud vše zůstane jako nyní, tak víme, že vyhraje opět Babiš. A volby se stanou pouhým konkurzem na jeho vládního partnera.