Onen zvláštní okamžik, kdy na Štědrý večer přicházel Ježíšek, si Eliška Dobiášová Turková i po více než dvaceti letech vybavuje zcela přesně. Probíhal pokaždé stejně – po večeři s kaprem a bramborovým salátem se otec odebral na toaletu, a když se vrátil ke stolu, zvenku se zničehonic ozvalo zacinkání zvonečku. Byl to signál, že Ježíšek, ona tajemná bytost, v sousedním pokoji zanechal pod stromečkem dárky. Turkovi nebyli křesťansky založená rodina, a malá Eliška si proto onoho záhadného, nikým nespatřeného dárkonoše nespojovala s narozením Ježíše Krista, o němž beztak nic nevěděla. V její dětské fantazii měl Ježíšek neurčitou podobu kouzelného stvoření, které si kvůli zvukové podobnosti se slovem ježek představovala jako malé zvířátko s bodlinami.
Pravidelná štědrovečerní záhada však časem dostala závažné trhliny. V pěti letech se Eliška rodičů začala ptát, proč některé děti dostávají víc dárků než jiné, jak Ježíšek zvládne roznést dárky po celém světě nebo proč tatínek po štědrovečerní večeři vždy záhadně mizí od stolu. Na tyto otázky ale nedostala uspokojivé odpovědi. O dva roky později matka dceři pod nekončící palbou otázek konečně přiznala, že dárky kupuje ona s tatínkem, který si pro zesílení kouzelného efektu dokonce vyrobil dálkové ovládání na zvoneček zavěšený před domem.
Kouzlo nevysvětlitelného štědrovečerního okamžiku definitivně zmizelo. Sedmileté holčičce však mnohem víc vadilo, že jí rodiče celou tu dobu odmítali na její otázky ohledně Ježíška pravdivě odpovědět. „Byla jsem zklamaná, že mi lhali,“ vzpomíná dnes. Když se pak sama stala matkou, s manželem se rozhodli, že pro svoji dceru Vánoce pojmou jinak, než jak to dělá většina českých rodin. Postavu tajemného Ježíška úplně zrušili a od začátku dceři otevřeně říkají, že dárky si lidé nadělují navzájem mezi sebou. Toto „odtajněné“ pojetí Vánoc si rodina oblíbila a s pětiletou Emou a dvouletou Lucií jej hodlá uskutečnit i letos.
Většinu českých rodin tahle otevřenost vůbec nebere a Vánoce bez napjatého čekání na Ježíška si jednoduše nedokážou představit. Průzkumy veřejného mínění ukazují, že ačkoli jsou Češi národem ateistů, na Ježíška nadělujícího dárky se svými dětmi „hrají“ dvě třetiny obyvatel, zatímco jen čtvrtina přiznává, že dárky si lidé dávají navzájem. Přístup lidí, kteří ježíškovskou tradici opustili, je ve svátečním čase možné vzít jako příležitost k položení otázek, nad nimiž občas přemítá úplně každý. Proč vlastně ve 21. století většina z nás vytrvale lpí na pohádce o kouzelné bytosti roznášející dárky? A ochudíme své děti o něco zásadního, když se tohoto snu vzdáme?
Jiné pojetí
„Hlavní důvod je ten, že dětem nechceme v ničem lhát. To se netýká jen vánočních svátků,“ vysvětluje Dobiášová Turková, proč se hru na tajemného Ježíška rozhodli vypustit. K poznání manželé došli postupně po narození prvního dítěte, kdy se začali více zajímat o alternativní životní styl, číst knihy o psychologii a rodičovství a také si vyměňovat zkušenosti s jinými rodiči. Dozvěděli se zákonitě i o „respektující výchově“, kdy se k dětem přistupuje jako k sobě rovným. Není tohle ale už trochu moc? Lze hru na Ježíška opravdu považovat za lhaní? Není to spíše jedna z mnoha pohádek, které rozvíjejí dětskou fantazii?
„Kdybychom dětem říkali, že dárky přinesl Ježíšek, pro nás by to lhaní bylo,“ říká mladá matka žijící nedaleko Poděbrad. Podle ní se dětem nemá lhát ani o pohádkách, což však prý rozhodně neznamená omezovat jejich fantazii. „Když třeba dcery koukají na Harryho Pottera a vidí tam školu kouzel jménem Bradavice, představujeme si, jaké by bylo umět čarovat, a hrajeme si s vařečkami na kouzelníky. Neříkám jim ale, že Bradavice existují,“ říká.
Ema a Lucie od rodičů znají křesťanskou legendu o Božím synovi, jehož narození většina lidí o Vánocích oslavuje. Rodiče jim však vyprávějí i jiné verze příběhu těchto svátků, jako třeba tu o pohanské slavnosti Slunovratu, kterou Slované žijící na našem území podle legend ve vánočním čase slavili ještě před příchodem křesťanství. Vánoce v domě Dobiášových Turkových tak v sobě spojují klasické české svátky s bramborovým salátem a zpíváním koled s pohanskými prvky, jako je zavěšený stromeček složený z dřevěných větviček nebo servírování jednoho prázdného talíře u stolu na počest zemřelých. Pod stromečkem děti najdou dárky úplně stejně, jako se to děje v typické české rodině.
Skutečnost, že vědí, že dárky pocházejí od rodičů, má podle Dobiášové Turkové jednu výhodu – děti si uvědomují, že i ony můžou někoho obdarovat, a Vánoce pro ně nejsou jen čekáním na záplavu dárků. Letos tak například společně s rodiči vyráběly sůl do koupele, při čemž použily luční bylinky nasbírané při letních výletech po Česku. Právě vyrábění darů, barevná vánoční světýlka nebo společné zpívání koled u klavíru jsou podle ní tím vánočním kouzlem, které děti mají místo těšení se na příchod tajemného Ježíška.
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu