Můj rok s covidem

Když mi přišla 21. ledna od kolegy e-mailem prosba, zda bych nenapsal na web Respektu něco o novém viru v Číně, se slovy „podle zpráv se to začíná rychle šířit, což samozřejmě může být i hysterie“, žádný velký alarm mi v hlavě nezněl, ačkoli už bylo jasné, že nový virus dokáže přeskakovat mezi lidmi. Zprávy o prvních případech přicházely i z Thajska, Japonska nebo Jižní Koreje a vesměs šlo o jedince, kteří nedávno přicestovali z Wu-chanu, epicentra nákazy. Právě tady se virus loni v prosinci vynořil; podivnou náhodou zahájil šíření nedaleko výzkumného ústavu, kde vědci experimentovali s netopýřími koronaviry.

Začátkem února, po drastických uzavírkách čínských megalopolí, se nebezpečí pandemie už rýsovalo dost zřetelně. Ale že choroba do Vánoc ve světě připraví o život více než 1,6 milionu lidí a bude dál zuřit s neztenčenou silou? Že nejhůř postiženou zemí podle oficiálních čísel budou Spojené státy? Že třináctou nejtragičtější zemí světa co do počtu obětí na milion obyvatel se stane chaoticky řízené Česko? Něco takového jsem si představit nedokázal.

Coby reportér se zaměřením na vědu jsem nicméně očekával, že naprostá většina vědců a lékařů zaujme racionální pohled a bude lidem v klidu vysvětlovat hrozící nebezpečí. A že známí, kteří hledí na svět podobně jako já, budou mít i na epidemii podobný názor. Místo toho se ale společnost rozštěpila podle nečekaných tektonických linií. V debatách s přáteli člověk najednou zjišťoval, že se musí jít ven uklidnit, nemá-li…