Milý Matouši

Píšu ti, i když vím, že si to nebudeš umět přečíst, protože jsi začal letos chodit do mateřské školy. A až to za pár let budeš umět, tak to stejně nepochopíš. Možná za dvacet let, ale to už tady nebudu, a tak ti to bude muset vysvětlit táta. Nicméně věřím, že tě bude zajímat, jaké patálie řešil kdysi tvůj děda.

Hodný strýček Andrej a hodná teta Jana mi poslali pět tisíc korun. Tedy nejenom mně, ale všem babičkám a dědečkům, co u nás jsou. Že je potřebujeme, protože jsme museli kupovat léky, roušky a dezinfekce a nic jsme nedostali na přilepšenou, zatímco všichni ostatní ano. Jde o tu divnou nemoc, kvůli které hodně lidí nemůže chodit do práce, aby se navzájem nenakazili a nebylo moc nemocných. Takže hotely nemají hosty, kuchaři nevaří, výčepní netočí pivo ani limonády, většina prodejen je zavřená, herci ani muzikanti nehrají, holiči neholí, kadeřnice nekadeří, děti nechodí do školy, mámy a tátové jsou hodně doma. Prostě, je to pěkná mela. Kdo nechodí do práce, tak nemá peníze a nemůže si nic koupit, třeba zmrzlinu nebo bublifuk. A když lidé nic nenakupují, tak vzniká problém, kam dávat zboží, které se vyrobilo, protože do prodejen se nevejde. Jen sestřičky v nemocnicích mají spoustu práce, ale těch zase není tolik, aby to vytrhly a všechno to jídlo koupily a snědly, protože by byly moc tlusté a to ony nechtějí.

Proto nám ten strýček a teta poslali peníze. Abychom měli co utrácet a ty prodejny se vyprázdnily. Jim je jedno, co si za ty peníze koupíme, tetě Aleně by se kvůli daním asi líbilo, kdybychom si za to koupili cigarety, rum, pivo a benzin do auta. Ale já nekouřím, rumu taky moc nedám, hodný strýček Andrej mi platí tři čtvrtiny ceny veřejné dopravy, tak moc nejezdím. Zbývá jen to pivo, ale u nás na vesnici byla jediná hospoda kvůli té nemoci dva měsíce zavřená a už je zase. Navíc se pití rumu a piva ani kouření nelíbí strejdovi Honzovi, ten chce, abychom byli co nejzdravější. Strejda Richard zase nechce, aby se moc jezdilo autem, prý to vadí kytičkám a zvířátkům. Projíst to také nestihnu, paní doktorka říká, že bych měl zhubnout, a má pravdu.

Ale problém je v tom, že oni si museli někde ty peníze vypůjčit, protože je sami nemají. Tak si je půjčili od tebe a od kluků a holek, co s tebou chodí do školky. Od tvého táty a mámy si totiž peníze půjčovali strejdové a tety, kteří tu byli před nimi. Hlavně nevím, proč ty peníze dávají všem, i těm, kdo je nepotřebují. Prý to nejde, já tedy nevím proč, já je například nepotřebuji a ani nechci, vím, že je budeš jednou ty a tvoji kamarádi muset vrátit. Ale vím, že jsou dědečkové a babičky, kteří ty peníze potřebují, i když si myslím, že hodně z nich za to zase koupí svým vnoučatům vánoční dárky. Mohl bych je také dát tvým rodičům, ať ti koupí další hračky, ale ty už jich máš podle mě dost. Taky mě napadlo, že bych si koupil takové papíry a že ty bys za ně zase dostal časem zpátky moje peníze, ale to by se strejdům Andrejovi a Karlovi asi nelíbilo, oni potřebují, abych ty peníze utratil a vyprázdnily se prodejny. Teta Alena mě naopak vybídla, abych ti takové papíry koupil. Moc tomu zřejmě nerozumím, asi jsem na VŠE nedával pozor.

Takže jsem požádal tvoji mámu, aby mi dala číslo účtu tvé mateřské školky, a ty peníze jsem tam poslal. Aby tvoje paní učitelka nemusela vybírat peníze od těch tatínků a maminek, kteří jich mají málo, a abyste se mohli jít podívat do zoo nebo do divadla všichni. Třeba se ke mně připojí další dědečkové a babičky, kteří ten dárek moc nepotřebují a myslí si o tom totéž co já. Zvlášť když si uvědomí, že ty peníze jsou vlastně tvoje a tvých kamarádů.

No a to je asi tak všechno, co jsem ti chtěl napsat.

Děda Michal

Autor je programátor, který se na důchod odstěhoval na jihočeskou vesnici.