Kam mě poslat

V nejhlubší vrstvě tohoto příběhu, úplně na dně, bude ležet Tibetská kniha mrtvých.

Předtím se ale ozve tvrdé zapraštění, protože se od sebe budou muset odtrhnout těžké dřevěné desky.

Stane se to už za tmy, ale do úplné noci to ještě nezasáhne.

Jak nás asi Hana viděla, když jsme přijeli? Dva zaměstnanci. Mladí kluci. „Seděli jsme při svíčkách, obdivovali můj byt a prostředí,“ zmínila se o jedné podobné návštěvě nějaký čas předtím v sešitu, kam si jinak zapisovala hlavně básně. „Asi jim byla příšerná zima, byt je neobyvatelný. Nemám tu ani odpad a už rok mám odpojený proud, tenhle středověký způsob života mě ovšem docela baví.“

Pokud bych měl otevřít svoje zápisky z těch měsíců, byly by důkazem, jak jsem se pokoušel přesadit na nové místo: „Dá se tomu věřit? Jsem opravdu tam, kde si myslím, že právě jsem? Tváří se to až příliš nenápadně. Jako by nic. Ale až příliš jako by nic.“

Hana mě nejdřív přijala spíš odtažitě. Někde ve městě už mě zahlédla, ale u ní doma jsem byl poprvé. Se Šimonem, který mě tam přivezl, se přece jen znala delší dobu, byl starší než já a občas jí tu už pomáhal. Taky si s ním mohla hned zapálit cigaretu, kdežto já jsem nekouřil. Ale kdo jsme byli, to koneckonců nebylo tak důležité, teď jsme měli hlavně zbavit její byt myší a trochu jí ho uklidit. Dostali jsme to jako bojový úkol od doktorky, která pro Hanu určovala zvláštní pravidla, protože „je to přece osobnost“, jak říkala.

A pro myši měl ten večer dopadnout…