Uhlí na vymření

Bývalo hůř. „Stačí vzít do ruky kalkulačku a počítat,“ prohlásil Miloš Zeman před pěti lety, když vyjel na Ústecko obhajovat prolomení uhelných těžebních limitů.

Limity vydržely, doba pokročila. Spotřeba uhlí klesá, protože kalkulačka navzdory prezidentovu snění jasně ukazuje, že uhlí je čím dál dražší a méně konkurenceschopné. Místo nekončící těžby máme vládní uhelnou komisi a od minulého týdne i termín, kdy se prý s uhlím v Česku definitivně rozloučíme. To vše byly ještě nedávno nemyslitelné věci.

Ale s chválou opatrně. Uhelný exit má nastat až v roce 2038. Termín komise vyvařila z vody, tak aby byl dost vzdálený, a tím pádem nijak závazný. Chybí zdůvodnění i posouzení alternativních scénářů, chybí i jasný plán, jak se k cíli dopracovat. Verdikt, který zní jako velké rozhodnutí, je popsaný jen v šesti odstavcích na necelé stránce textu.

Hlavní inspirací bylo Německo. I tam chtějí s uhlím skoncovat za 18 let. Rozdíl je ovšem v tom, že u sousedů se už letos polovina elektřiny vyrábí ze zelených zdrojů a do dvou let skončí jaderné elektrárny. Česko naopak čisté elektřině nevěří a jádro miluje. Nově s ním spojuje i konec uhlí. Ten je podle komise podmíněn tím, že se postaví nový jaderný blok. Takže kruh se uzavírá, kdo nechce uhlí, musí chtít Dukovany, radí komise.

Vypadá to jako účelové, narychlo vymyšlené spojení, aby do hry o jaderný zdroj přibyla další karta. Přitom jádro s uhlím ve skutečnosti zas tak nesouvisí. Nejen Evropská unie, ale i Bidenova Amerika a…