Na Giscarda!

Znáte anglický termín „gravy train“? Používá se k označení toho, když si někdo žije nadmíru dobře – česky bychom asi řekli, že se má „jako prase v žitě“. Anglosaské deníky tímhle označením dost často charakterizovaly evropské poslance kvůli tomu, co všechno se jim platí z veřejných zdrojů (v zásadě všechno, u čeho mohou prokázat, že to nějak souvisí s jejich prací).

Časy se změnily a žito za čtyřicet let přímých voleb do Evropského parlamentu prořídlo. Hlavně zpočátku to ale byl „gravy train“ se vším všudy. Na poslance často čekaly na letišti v Bruselu limuzíny jejich národních ambasád, každý večer ve městě měli připravený program, všechno placené, jídla dost a pití teklo proudem.

V tomto ohledu prosluly zejména francouzské speciály na zasedání do Štrasburku. Let byl sice krátký, na palubě ale bylo tolik šampaňského, že zákonodárci pravidelně vystupovali ze stroje nametení. Luxusní občerstvení na účet státu byl záměr a odkýval ho samotný tehdejší prezident Valéry Giscard d’Estaing. Francouzské europoslance, skeptické ke svojí vlastní funkci, to mělo motivovat k tomu, aby se do Štrasburku nebo do Bruselu vůbec přesunuli. Giscard spolu s německým kancléřem Helmutem Schmidtem prosadil v roce 1979 přímé volby do sněmu tehdejšího Evropského společenství a velmi stál o to, aby tenhle projekt nebojkotovala nízká disciplína francouzských politiků.

Liberál Giscard stál v čele Francie sedm let, jen jedno volební období (1974–1981), tvář propojujícího se kontinentu ale dokázal…