Hlavně se ničemu nedivte

Je podzim a já přemýšlím, v co užitečného bych mohla přetavit tuhle vlnu „nevyžádané změny životního stylu“.

Volám na Oblastní spolek Českého červeného kříže v Jablonci nad Nisou, kde se zapíšu do kurzu Moderního ošetřovatelství. Mám štěstí: v nejbližším termínu je volné místo! Obsah kurzu překvapil, na centrále ČČK je připravená kopie nemocničního pokoje s živým figurantem a zdravotním personálem.

Obvolávám poptávky pomoci, všude mi však poděkují s tím, že už mají dobrovolníků dostatek. Díky skautským kamarádům se ale brzy dostávám k pomoci v Domově pro seniory v Semilech. Skautské hnutí má opravdu jednu velkou výhodu: fungujeme podle podobných hodnot, a tím pádem se očekávání nemění v nemilé překvapení. Navíc jsme zvyklí se rychle domluvit a rozdělit si úlohy.

Pro člověka na home officu je doba vstávání v 5.45 poněkud exotický čas. V 6.45 se na recepci scházím se zkušenou pečovatelkou a dalšími skauty. Jsme přiděleni do různých pater. Odjíždíme výtahem, hned u něj jsou připravené ochranné prostředky – typ a složení se liší kurz od kurzu, ale na paměti mám poučku od lektorky: „Hlavně se ničemu nedivte.“

Den začíná hygienou všech klientů na patře, většina z nich je na lůžku. Naučené teoretické kroky střídají otázky a obava, že první klientce – babičce – něco udělám, i když budu maximálně opatrná. Babi mě ale odzbrojuje úsměvem a vtipnou průpovídkou.

Následuje rozdělení snídaní podle typu diety, všechno se učím za pochodu. Každé takové zařízení je asi plné zkratek a zaklínadel, které znají jenom stálí zaměstnanci. Postele nemají popisky, což by armádě a dobrovolníkům usnadnilo život. Není čas. Čekám, že co nevidět moje nekonečné dotazy přivedou profi pečovatelku k šílenství. Odpovídá, usmívá se, je pořád v pohybu, jako kdyby byla na klíček. Moje ideály o roznášení knížek k lůžkům, sdílení radostí, starostí nebo krátkém povídání pomalu mizí ve zmatku střídání režimu covid-negativ/covid-pozitiv klient. Postupně přicházejí výsledky testování a označení pokojů se mění, covid-negativ přibývají.

Aby práce dobropečovatelky nebyla jen maraton, osud chystá vyšší level. Jednou z nejtěžších zkoušek jsou pro nováčky klienti, kteří už jsou na konci života. Byl určitě pestrý se vším všudy, se smíchem, steskem, přáteli… A teď stojím u lůžka, kde se člověk fyzicky téměř vytrácí, od některých bolestí ani moderní medicína nemá jak ulevit. Smutné oči prosí, ať něco udělám, a kapky potu mě pod štítem začínají studit. Co jiného dát než úsměv? Ale jak se usmát přes roušku? Jak vzít za ruku, když mám několikery gumové rukavice? Kdo by si chtěl podat ruku s latexem? Je to bezmoc v nejčistší podobě. A to ještě netuším, že při mé další směně bude lůžko prázdné. Odešel člověk, ne jenom řádek v seznamu v Excelu! Proboha!

15.30 opět každá kmitáme s mycí pěnou kolem lůžek, měníme hygienické potřeby. Opakuje se to samé, co bylo ráno, respekt kombinovaný se sportovním výkonem. Všechny křehké bytosti budiž omyty a přebaleny. S rozvozem večeří pomáhá voják stejně jako s jinými pomocnými pracemi. Samotnou kontaktní péči o klienty ale podle smlouvy vykonávat nemůžou.

Večer spojený s ukládáním ke spánku je poměrně brzo, než mi skončí směna v 19.00, už je na některých pokojích tma. Při dolévání čaje na noc u postelí už svítíme jen omezeně, abychom spáče nerušili. Ztěžkla mi hlava a přemýšlím nad situacemi, co se staly během dne. Jak bych to řešila, kdybych tu pracovala déle? Jak bych to řešila, kdybych pracovala ve vedoucí manažerské pozici takové instituce? Jak bych to řešila, kdybych mohla mít magickou hůlku?

Autorka je skautka ve středisku Varta Semily a designérka skla.