Chceme moc

Prvních čtyřicet let své existence měli němečtí Zelení během voleb stále ten samý základní cíl: získat alespoň pět procent hlasů potřebných pro vstup do Spolkového sněmu. Zisk nad osm procent byl považován za úspěch. V posledních dvou letech ale strana těží ze stoupajícího zájmu voličů o klima a z únavy z letité vlády velké koalice křesťanských a sociálních demokratů. Průzkumy Zeleným přisuzují kolem dvaceti procent a jejich ambice vyrostly do ještě před časem nepředstavitelných rozměrů. „Bojujeme o první místo,“ řekl nedávno médiím Robert Habeck, jeden ze dvou předsedů zelené strany.

Cestu na samý vrchol německé politiky má Zeleným zajistit o víkendu schválený nový dlouhodobý program. Není tak konkrétní, jako bývají běžné volební programy, ale kreslí vizi pro příštích deset až dvacet let (dosavadní dlouhodobý program pocházel z roku 2002). Klíčovým poselstvím je, že Zelení už nechtějí pouze korigovat ekologickým směrem případného většího koaličního partnera a být zástupcem poměrně jasně rozpoznatelné skupiny voličů. Naopak – chtějí formovat celou společnost.

Mnohem více než v minulosti se proto věnují agendě financí, průmyslu a vnitra. Včetně chvály inovativní síly německého průmyslu, vůči němuž se strana založená například na kritice ekonomického růstu donedávna vyhraňovala. Program ale zůstává levicový v tom smyslu, že řídící roli přisuzuje státu. „Politika udává, co je žádoucí. Vede a spolehlivě naviguje,“ řekla při debatě o dlouhodobém programu Annalena Baerbock, druhá předsedkyně strany. Zelení se hlásí též k více integrované EU se společným dluhem, schopností vybírat daně plynoucí přímo do evropského rozpočtu či celoevropskou minimální mzdou. Kvůli tomuto rozšíření priorit nyní němečtí novináři spekulují, že si Zelení při příštím koaličním vyjednávání řeknou například o ministerstvo financí či průmyslu – spíše než o prestižní, ale méně vlivný post ministra zahraničí, který během posledního působení ve vládě v letech 1998–2005 obsadila stranická legenda Joschka Fischer.

Nový dlouhodobý program dále obsahuje několik významných konkrétních posunů. V zahraniční politice již Zelení vyslání německých vojáků na zahraniční mise nepodmiňují souhlasem OSN – pokud bude Rada bezpečnosti kvůli vetu některé z mocností zablokována, tak je třeba pro bezpečnostní mise hledat jiné cesty. Odklánějí se též od požadavku referend, která v protestních počátcích strany v osmdesátých letech patřila k programovým pilířům. Namísto snadno zneužitelné přímé demokracie přicházejí s konceptem „občanských rad“ – náhodně vybraní občané různých profesí mají po danou dobu debatovat o konkrétních tématech a vypracovat nezávazná doporučení a návrhy, které obohatí veřejnou a parlamentní diskusi. Dalším velkým posunem je, že ekologická strana již radikálně neodmítá genetické technologie v zemědělství – zůstává k nim skeptická, požaduje přísné regulace, ale nebrání se výzkumu a pragmatickému zvažování přínosů a rizik.

Ducha dnešních Zelených přibližuje už samotný proces vzniku dlouhodobého programu. Nedoprovázely jej vyhrocené spory stranických křídel realistů a fundamentalistů, které patřily ke generaci Joschky Fischera. Dnešní stranické frakce jsou méně vyhraněné a velmi pragmatické – chtějí vládnout a vědí, že to nutně přináší kompromisy. Zelení jsou momentálně součástí různorodých vládních koalic v jedenácti ze šestnácti spolkových zemí a je pravděpodobné, že po příštích volbách na podzim 2021 budou i ve vládě spolkové. Otázkou je, v jaké koaliční sestavě to bude.