Umírání v čase respirátorů

Nastal čas mluvit o smrti. Odborníci na paliativní péči – a možná ti duchovněji založení z nás – jistě namítnou, že ten čas je vždy. Nyní je ale čas nejvyšší. O smrti bychom měli mluvit proto, abychom rozuměli, co se skrývá za porcí čísel, která se na nás každodenně valí z médií a jež některým lidem dál šponují už tak dost napjaté nervy.

Statistiky zemřelých, které den ode dne rostou, prý jen zbytečně děsí, tihle lidé by přece zemřeli tak jako tak, zkrátka umírají lidé, jako umírali od nepaměti. Jenže tento pohled se míjí s realitou. Jednak už bylo vyvráceno, že umírají lidé, kteří by „stejně zemřeli“ – i když byli jinak nemocní, bez covidu tu mnozí mohli být další rok, možná pět nebo deset let. Jak ví každý, kdo ztratil někoho blízkého, počítá se každý den. Zajímat by nás ovšem měli i ti, kteří zemřeli bez covidu. Na jejich rodinu a přátele totiž mimořádné okolnosti, jež pandemie přináší, dopadají stejně drtivě.

Lidé všech generací žijí v ohromné úzkosti, že jejich rodiče nebo prarodiče v nemocnicích či domovech pro seniory zemřou, aniž by se s nimi mohli rozloučit. A nakonec i v obavách, jestli je mají navštěvovat, když stále bydlí doma. Kdo už se se smrtí v době pandemie setkal, mluví o zcela mimořádných okolnostech, které už tak obtížné období dále ztěžují: s některými lidmi jejich rodiny a přátelé skutečně neměli možnost se rozloučit. Kdo tu příležitost měl, mluví o napjatém vyjednávání se zdravotnickými zařízeními nebo pocitu odcizení, který přináší situace, když…