Modrý posun

Bylo mlhavé povolební ráno, autor tohoto textu seděl v téměř úplně prázdné redakci a moudře vysvětloval kolegyni, proč je Donald Trump geniální a neporazitelný. Předchozí noc měla zvláštní pach minulosti. Obvyklé sčítání rychle přidělilo prezidentovi výhru v několika kultovních státech, jako jsou Florida nebo Ohio. Zprávy o desetiprocentním náskoku Joea Bidena, jež ještě před pár dny naměřily některé průzkumy, se nepotvrdily. Listopad za okny sliboval tak nanejvýš příchod prosince a komentátoři se v mediální debatě právě víceméně shodli, že tuhle zatáčku demokratický kandidát nevybere. Pravda, k sečtení zůstávala spousta korespondenčních hlasů. Ty by ale musely jít naprosto disproporčně v Bidenův prospěch. „Ale vždyť jsme přece přesně tohle psali. Že to tak bude,“ protestovala způsobně kolegyně. „Jenže se to nepotvrdilo. Prostě se ukazuje, že to nejde,“ uzavřel diskusi autor a šel si uvařit šesté kafe.

Ve sváru emocí a racionálního rozumu tahá myšlení za kratší provaz až příliš často. Opravdu jsme všechno psali. Že souboj bude těsný. Že výsledky nebudou přehledné, protože obrovské množství voličů letos raději odešle svůj hlas poštou a demokraté mezi nimi budou tvořit drtivou většinu. Že už před dvěma lety republikáni v kongresových volbách oslavovali předčasně. Že celý fenomén už má dokonce ustálený název, říká se mu „modrý posun“ a následuje po (předčasně oslavované) „rudé vlně“. Kdyby autor dokázal důvěřovat své vlastní argumentaci, mohl si ušetřit pár kalných hodin…