Dopis z Lipska

Lipsku sněží. Zlaté listí lip se snáší k zemi dlouhých alejí města, které založili Slované a říkali mu Lipsia. Italové mu tak říkají dodnes. Lípy jsou všude, i v astronomicky drahé nové čtvrti vedle umělého jezera Cospudener See, které vzniklo ze zaplaveného dolu a něžně se mu tady říká Cossi. Tamní lípy jsou ještě nízké, přesto si člověk snadno představí, že za pár let budou vytvářet stejný dojem velebného klidu jako jejich prastaré příbuzné z alejí v centru města.

Jsou ještě příliš mladé, aby si pamatovaly lipskou pobočku koncentračního tábora Buchenwald, která stála tam, kde dnes zapouští kořeny ony. O příběhu vypráví stručná plaketa, vytesaná do pískovce, na jejíž hraně se kupí kamínky cyklistů. Ti jedou k jezeru, osvěžit si oči krásou vodní hladiny a podzimních barev lip, a často se před plaketou zastaví. Za pomníkem stojí továrna na kola, nízké průmyslové haly vyvolávají dojem jakýchsi moderních pokračovatelek dřevěných baráků, kde se zimou, hladem a únavou třásli vězni, kteří se 13. dubna 1945 vydali na pochod smrti. Nemohli jít kolem jezera a naposled se pokochat jeho krásou, nemohli vědět, že kdesi v budoucnu tohle místo nebude jenom bahno a komáři lužního lesa a smutek nekonečných polí. Nemohli vědět, že se tady bude několik desítek let po válce roztahovat popílek a smrad z těžby uhlí, který pak vystřídá osvícený nápad namísto starých dolů udělat vodní hladinu. Ta plaketa je příliš malá, příliš zastrčená a příliš skromná. Ale je tam aspoň ona, a ne prasečák.

…