Díky, Rudolfe!

Rudolf Zahradník, nedávno zesnulý doyen českých chemiků, rád dával k lepšímu historku ze svých studentských dob. Když si počátkem padesátých let dovolil v horkém letním dni přijít do laborky v šortkách, jeho tehdejší školitel jej vyhodil se slovy – kolego, tady nejste na plovárně, ale na vědeckém pracovišti. Od té doby chodil do práce vždy perfektně oblečen, s kravatou a v saku, přes které si v případě potřeby natáhl čerstvě vyžehlený laboratorní plášť. Já jsem však tento příběh neznal, když jsem k Rudolfovi o pětatřicet let později přišel jako student na první odbornou konzultaci. Byl konec roku 1988, na šortky nebylo počasí, ale už tehdy můj běžný outfit nebyl nic lepšího než staré džíny, potrhané triko, vytahaný svetr a ošoupané tenisky. Rudolf mě ve zlomku vteřiny zkoukl… a neřekl ani slovo. Místo toho mě pozval do své pracovny, nabídl mi kafe a začali jsme se bavit o řešení Schrödingerovy rovnice pro molekulu, se kterou jsem se tehdy trápil. Po dvou hodinách jsem odcházel s vyřešeným problémem, s pocitem, že jsem potkal vskutku nevšedního člověka, a s nabídkou absolvovat u něj postgraduální studium.

Zbytek už je historie. K Rudolfovi jsem skutečně těsně před revolucí nastoupil jako postgraduální student a těšil jsem se, že budeme pokračovat v dlouhých vědeckých debatách a rozlouskneme spolu pár nevyřešených otázek z kvantové chemie. Podařilo se, i když nakonec bylo vše trochu jinak. Rudolf, který nebyl u komunistů v oblibě, a neměl proto žádné administrativní funkce,…