Všichni se ztrácej, každej se hledá

Metropole může člověka stáhnout ke dnu a zničit, ale současně skýtá útočiště. Přijme lecjakou extravaganci a vytváří kolem člověka ochrannou slupku. Umožňuje žít v pohodlí možností, z nichž si lze vybírat.

Praha – jak ji v tomto století líčily písně místních kapel – představovala skoro vždy ten druhý případ. V rapu PSH a Vladimira 518 šlo v nultých letech o labyrint, který byl cílem nočních výprav. Ale moc větších rizik než zadržení policií za graffiti tu nehrozilo. V druhé půli desátých let pak přišla vlna kytarových kapel, kterou už nezajímaly divoké výjezdy do ruchu noci, jako spíš návraty nad ránem domů.

Více než divokost a špínu popisovaly melancholickou, přitom bezpečnou samotu člověka v davu. Touhu po kontaktu s někým blízkým i neschopnost takové spojení navázat či udržet. A nikdo tuto intimní náladu nezachytil tak sugestivně a citlivě jako Dukla: dvojice založená v roce 2017 zpěvákem, textařem a kytaristou Lukášem Vydrou a baskytaristou Josefem Hradilkem.

Na novém albu nazvaném Honza se kapela rozrostla na pětici hráčů a zároveň už přináší obraz trochu jiného města. Méně komfortního a idylického. Takového, v němž se člověk už nemůže snadno pohroužit do sebe a být třeba jen z pohodlnosti slepý vůči okolnímu dění. Přichází probuzení z předchozího snění. Každodenní a milostný život v tvorbě Dukly nadále zůstává, ale do osobních smutků vstupují celospolečenské pohyby. Zachycuje to hned úvodní skladba desky s refrénem: „Je čas kamarádi, tak jdem. Tenhle…