Paleochora, městečko na jihovýchodě Kréty, strategické místo kdysi přepadané a dobývané Saracény, Turky, Araby a piráty. Vévodí mu zubatá pevnost, kam se místní uchylovali před nájezdníky. Pláže a nad nimi jsou vysoké hory porostlé starými olivami. Některé jsou prý staré dva tisíce let. Teď zrovna venkované prostřeli pod stromy sítě a do nich sklepávají zelené bobule. Žijí z oliv a z turistů. Jenže ti letos nepřijeli. Chudáci domorodci přestavěli skromné chalupy z kamene, jaké vidíme už jen ve filmu Řek Zorba, na penziony a hotely. V úzkých uličkách starého města je v každém domě kavárna, bar nebo restaurace. Zejí prázdnotou. Běda. Napadá mě, že kdyby tu všude byli turisti jako před lety, nebylo by snad v moři k hnutí.
A tak sladce splývám s vodou, houpám se na vlnách a pak se toulám uličkami. V jedné kavárně si dám limonádu, v jiné za rohem zmrzlinu a k polednímu zas v jiné frappé. Kolem desáté hodiny se začnou objevovat stálí zákazníci, dědečkové. Už vidím toho vyschlého na kost, jak se opírá o hůl, jež se podobá svíjejícímu se hadu, který právě ustrnul. A přichází ten tlustý, obličej plný úsměvu, až přetéká. Dědové z okolí se shromažďují vždycky u stejného stolu a servírka přináší kávu, někdy malé pivo. Šourají se z postranních uliček a ze dvorků. Jsou rádi, že přežili noc, že jsou stále naživu a mají si co povídat. Stáří jako by vrátilo do jejich tváří jakousi chlapeckou zvědavost.
Stáří jako by vrátilo do jejich tváří…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
