Probudil jsem se v půl druhé ráno, vstal a sešel dolů do salonu. Přes jihozápadní okno jsem spatřil oranžovou hvězdu. Či snad planetu? Že by to byl Mars? Mars útočí! Na city.
Hodil jsem na sebe bundu a vyrazil na procházku po Boitsfortu, bruselské čtvrti, do které jsem se nedávno přestěhoval. Sotva jsem za sebou zavřel citronově žlutou zahradní branku, spatřil jsem krásnou lišku. Našlapovala neslyšně a její ocas vrhal velký stín na kočičí hlavy.
Obešel jsem zdejší proslulé sady-lesy-zahradnictví (Pépinières de Boitsfort) a vklouzl do rozlehlé komunální zahrady, kde jsem doufal ve tmu dostatečnou na pozorování hvězd. Zjistil jsem, že severozápadní třetina oblohy je ztracená – záře nad Bruselem z ní hvězdy nemilosrdně maže. Naštěstí dvě třetiny směrem na jihovýchod jsou živé, vyživované temnotou Sonického lesa (tak říkám lesu zvanému The Sonian Forest aneb Forêt de Soignes, lesu, který se svou rozlohou vyrovná celému Bruselu). Dvě třetiny živého nebe – to jde. Beru, co je.
Přešel jsem matně osvětlenou ulici a zmizel do tmy jedné z mnoha úzkých stezek, které protkávají celou čtvrť. Vedou mezi soukromými a komunálními zahradami, občas se rozšíří do nečekaných, dobře utajených sadů či luk. Tenhle labyrint mě láká – chystám se ho prozkoumat a zmapovat. A těším se, že mi to zabere mnoho měsíců.
Došel jsem až na kopec zvaný Tři lípy (Trois Tilleuils), strčil do zrezlé branky a vkročil na mile ošuntělý atletický stadion, na kterém Emil Zátopek na začátku léta 1954 zaběhl světový rekord na deset tisíc metrů. Na tribuně seděla další liška.
Co dál? Když nemůžeš, tak přidej, řekl jsem si a seběhl z kopce dolů. Až k boitsfortské radnici, tam, kde měl před mnoha lety svatbu můj drahý přítel Karel, básník a diplomat, dnes ztracený kdesi v Amazonii. Zašel jsem i k nedalekému domu, v jehož podivně nepravidelných oknech jsem tenkrát fotil rozesmáté svatební hosty, a v němž po rudém schodišti tak neopakovatelně sestupovala jistá Aude z Paříže.
Pak jsem se vydal po bulváru Suveréna, lemovaném několika řadami mohutných platanů. Bylo zvláštní vnímat to absolutní ticho, tu absenci pohybu – za dne je bulvár pohlcen nekonečným proudem aut, tramvají, cyklistů. Uprostřed noci tam byli jen dva hybatelé – já a jeden mladý šnek, který se sunul přes černý asfalt a stříbrné koleje od města k lesu. Semafory neslyšně měnily červenou na zelenou a zase zpět, absenci publika navzdory.
Když jsem se Suveréna nabažil, uhnul jsem zpátky do tmy a vystoupal k prazvláštní soše zvané Duše – Ptáci (Les Âmes – Oiseaux). Ti ptáci vypadají spíš jako ryby, sedí si na dlouhých šupinatých ploutvích, a jejich duše se tváří jako postava z Munchova Výkřiku. Inu, v Bruselu se surrealismu daří. Kus od ptakoryb jsem pak natrefil na lehce ujeté křížení zeber. Kus pro fotografii.
Cestou domů jsem ještě udělal odbočku do úzkých uliček Floréalu, zahradního města projektovaného po první světové válce jako moderní sociální bydlení uprostřed zeleně. Nejstarší jádro projektu, čítajícího několik set dosti minimalistických rodinných domů v jednotném stylu, je dnes památkově chráněné. A stejně mile ošuntělé jako ten Zátopkův stadion. V jednom domě zářil do noci podkrovní pokoj, rudě vymalovaný, s dvěma rudými lampami visícími nad stolem. Toho spisovatele jsem nezahlédl, možná už pod tím stolem spal.
Než jsem dorazil zpátky do své ulice, potkal jsem svou třetí lišku. Chvíli jsme se navzájem pozorovali, pak šli každý svou cestou, dva spokojení hlídači noci.
Nakonec jsem zjistil, že vůbec nejlepší tma na pozorování hvězd v celé čtvrti je přímo za mým domem, uprostřed třešňového sadu. Sakury a hvězdy. Per aspera ad astra.
Autor je fotograf.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
