Každý den jezdím do práce na kole. Cestu znám jako své boty, a tak nemusím moc přemýšlet a kochám se barevným listím na stromech nebo květy v předzahrádkách. Občas je ale něco jinak. Na trase stojí podivný pozorovatel. Na dalším rohu druhý. Pak proti mně jeden za druhým projedou školáci v reflexních vestách a snaživě signalizují rukou každé odbočení. Ti pozorovatelé jsou jejich učitelé a žáci právě dělají řidičák na kolo. Pokud obstojí, budou moct jezdit na kole samostatně po silnici – do školy, na plovárnu, na trénink.
Když jsem poprvé slyšela o tom, že ve Švýcarsku a také v některých německých spolkových zemích mohou děti jezdit samy na kole až poté, co absolvují zkoušku a dostanou na to takříkajíc papír, celkem mě to udivilo. Opravdu je na každou činnost v životě potřeba certifikát? Říkala jsem si: to jsou typičtí Švýcaři a Němci, na všechno musí mít pravidla. My jsme jako děti také začali jezdit na kole sami a „papír“ jsme na to nepotřebovali. A protože nemám děti v inkriminovaném věku, dál jsem se zkouškou jízdy na kole nezabývala. Jen jsem se občas potutelně, možná i pohrdlivě usmívala, když jsem zase na ulici školáky a učitele při zkoušce potkala.
Jednou jsem prodávala kolo s menším rámem vhodné pro náctileté. Nafotila jsem ho a dala inzerát na internetovou burzu. Ozval se mi pán, mluvil s přízvukem, s tím, že by kolo rád koupil pro dceru. S cenou souhlasil, a tak jsme se dohodli, že si za pár dní kolo přijde vyzvednout. V dohodnutou hodinu mi zvonil telefon a…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
