Proč děti nečtou

Dlouhá souvětí, myšlenkové odbočky, zbytečné detaily, pomalý děj a především spousta těžkého papíru. Je jen málo věcí, na jejichž atraktivitě se dnešní rodiče se svými dětmi tolik neshodnou. Klasická literatura, na které nynější čtyřicátníci vyrostli a na jejíž bohatství nedají dopustit, staví před generaci odkojenou rychlou digitální zábavou překážky, které je stále méně ochotná překonávat.

Učitelé češtiny si stěžují, že během posledních dvou dekád schopnost a chuť číst u jejich svěřenců upadla jako nikdy předtím, takže se musí přepisovat čítanky, aby žáci zvládli se ukázkami prokousat. A přestože to zní trochu jako povědomé mezigenerační naříkání nad ohroženým vývoje mládeže, jaké jsme už v minulosti už zažili třeba s příchodem televize, možná je tentokrát v sázce něco důležitějšího, než jen sentimentální dojmy starších. Řada vědců se domnívá, že právě dovednost porozumět složitějším textům v lidském mozku formuje systémy, na nichž spočívají novodobé úspěchy lidstva. Takzvané hluboké čtení ovlivňuje rozvoj kritického myšlení, empatie nebo představivosti a je pravděpodobné, že bez šustění stránek tyhle kvality zakrňují. V nejodvážnějších úvahách tak ztráta chuti číst bezprostředně souvisí se stavem demokracie. Úspěch Donalda Trumpa začíná tím, že se v knihovnách práší na spisy George Orwella a Franze Kafky.

Výzkum neurobiologie čtení a důsledků digitalizace je zatím v plenkách a důkazy pro takhle jednoznačné závěry nedává. S naším vztahem k písmenům se ale evidentně něco děje a pedagogové, spisovatelé i uvědomělí rodiče už pár let přicházejí s nápady, jak jejich milované čtení pro budoucnost nejlépe ochránit. A občas to i docela funguje – stačí se vzdát literárního elitářství a vydat se digitální generaci chytře naproti.

Smetanu a rychle

Volající z opačného konce planety snad ani nemohl předpokládat, že tvář ženy na obrazovce bude lemovat jiné pozadí než to, jehož obhajobě věnovala tahle dáma v posledních letech většinu svých profesních dní, kdy vytrvale přesvědčovala svět, že s digitalizací se postupně ztrácejí dovednosti lidského mozku, bez nichž bychom žádnou digitalizaci zřejmě nikdy nevymysleli. Pokud vám předchozí souvětí připadá poněkud složité, souhlasíme. Existují bezpochyby jednodušší způsoby, jak vyjádřit, že známá americká obhájkyně čtení má během on-line hovoru za sebou knihovnu. Dovolili jsme si ale napodobit trik, který profesorka Maryanne Wolf na své publikum s oblibou zkouší. Americká psycholožka a neurovědkyně ráda uvádí své eseje souvětím ve stylu klasické literatury a vzápětí se čtenářů zeptá, zda je skutečně pozorně přečetli, nebo jen tak zběžně prolétli. Netušíme, jak v tomhle testu dopadli ostatní, ale autor těchto řádek nad jejími texty potvrdil všechna obvyklá podezření o úpadku čtenářů 21. století.

„Děje se to nám všem,“ uklidňuje emoce Maryanne Wolf a svá slova dokládá řadou výzkumů, z nichž vychází ve své dva roky staré knize Reader, Come Home (letos na jaře vyšla v českém překladu v nakladatelství Host jako Čtenáři, vrať se). „Čtecí dráha našeho mozku je formovaná vlivy prostředí a v současné době zahlcené informacemi se zkrátka nevyhnutelně mění.“

Co to přesně znamená? Čtení podle vědeckých zjištění nepatří do základní biologické výbavy organismu člověka, vyvinulo se zhruba před pěti tisíci lety díky schopnosti mozku kreativně používat starou výbavu pro nové výzvy. V tomto případě se náš řídící orgán naučil chytře propojit vizuální systémy určené pro jemné rozlišování tvarů (třeba jedlých plodů nebo stop zvěře v písku) s vrozenými řečovými centry. Epos o sumerském králi Gilgamešovi, indická Rámájana a další rané skvosty dějin písemnictví se zrodily právě díky této neuronové inovaci a díky ní si jich mohli užívat také jejich první čtenáři.

I po pěti miléniích ovšem stále platí, že každý nově narozený exemplář druhu homo sapiens si svou „čtecí dráhu“ musí vybudovat znovu. Schopnost louskat písmena se (zatím) nestihla evolucí dostat do základního hardwaru mozku. „Dovednost čtení se může velmi jednoduše nevyvinout, proměnit či ztratit,“ vysvětluje profesorka Wolf.

A v současnosti se s ní vlivem digitálních technologií opravdu něco děje. Vědci zkoumající v experimentech obvyklé způsoby čtení pomocí přístrojů sledujících pohyby očí zjišťují, že čím dál obvyklejší praxí se stává způsob konzumace textu, jemuž se někdy přezdívá skimming neboli „slízávání smetany“. Vypadá to tak, že oči čtenáře nepostupují po řádcích zleva doprava jako za starých časů, ale přečtou jen začátek textu, zbytek pak letmo pročesávají. Vynechávají přitom rozvíjející detaily a zachycují jen klíčová slova důležitá pro pochopení základního sdělení.