Poslední odbočka před autokracií

Nejdůležitější otázkou voleb roku 2020 není, zda vyhraje Joe Biden, nebo Donald Trump, demokrat, či republikán. Nejdůležitější otázky zní: Uspěje Trump navzdory své zkorumpovanosti? Povznesou se voliči nad jeho zákeřný, autoritářský styl? Pokud je odpověď kladná, připravte se na horší časy. Na mnohem horší časy.

Američané obdařili prezidentský úřad štědrými pravomocemi. Zároveň se je ale pokusili podřídit zákonům. Zakladatelé republiky nicméně chápali, že samotné právo nemůže nikdy zcela zamezit riziku vyplývajícímu z moci koncentrované do prezidentské funkce. Neustále se obávali možnosti, že se úřadu chopí skutečně záporná osobnost – nějaký ten Caesar nebo Cromwell, jak lamentoval ve svém Listu federalistů č. 21 Alexander Hamilton. Snažili se vybudovat překážky v podobě komplikovaného systému prezidentské volby, Kongresu omezujícího prezidentské pravomoci, možnosti prezidentova odvolání. Systém fungoval dvě a půl století, v naší éře ale selhal.

Americké instituce v průběhu Trumpova vládnutí opakovaně nedokázaly zabránit korupci, zneužití pravomocí, dokonce ani politickému násilí ve jménu Donalda Trumpa. Když se Trump před čtyřmi lety chopil moci, tvrdil jsem, že jeho působení v úřadu může Ameriku nasměrovat k autokratickému režimu. „Podle všech dosavadních náznaků,“ psal jsem tehdy, „jeho působení v úřadu naleptá integritu veřejného života a vládu zákona – a zároveň způsobí nevyčíslitelné škody na postavení Ameriky jako vůdčí světové mocnosti, na našem spojenectví se Západem a na demokratických normách uplatňovaných ve světě. Ke škodám dochází teď a nebude snadné je napravit, jejich konečný rozsah však stále zůstává otevřenou otázkou.“

Dnes už jejich rozsah vyčíslit můžeme. Blížíme se k dalším volbám a Trump se pokouší ochromit fungování amerických poštovních služeb s cílem ovlivnit volební výsledek. Prezident se úspěšně odmítl podřídit předvoláním k výpovědi před vyšetřovacími komisemi Kongresu, když jim předsedali členové opoziční strany.

Ignoruje etické normy, překroutil pravidla udělování bezpečnostních prověrek, zastavil dvoje vyšetřování ve věci svých podnikatelských vazeb na Rusko, jedno vedené FBI, druhé zvláštním vyšetřovatelem Robertem Muellerem. Rozkázal vězeňské stráži a ostraze parků, aby zasahovaly v roli policistů na ulicích a obešel tak FBI a Národní gardu. Podobně jako v roce 2016 i letos vítá ruskou pomoc s předvolební kampaní, tentokrát má ale již pod kontrolou úřady, jež odmítají odpovídat na otázky Kongresu a amerického lidu.

Ti, kdo bagatelizují hrozbu představovanou Trumpem, se utěšují jeho osobními nedostatky: jeho leností či neznalostí vládních mechanismů. Prezident ovšem nejedná sám. Republikánští politici, kteří by ho za normálních okolností měli omezovat, mu naopak pomáhají a násobí jeho moc.

Právě proměna přístupu Republikánské strany k demokracii je možná nejtrvalejší novinkou, již Trumpovo vládnutí přineslo. Pracoval jsem v administrativě George W. Bushe, který byl prvním prezidentem od osmdesátých let 19. století, jenž zvítězil v hlasování Sboru volitelů a zároveň nezískal většinu hlasů amerických voličů. Bush to chápal jako obrovský politický problém. Když vynesl 13. prosince 2000 Nejvyšší soud rozsudek v jeho prospěch, slíbil, že bude vládnout smířlivě a nadstranicky.

„Nebyl jsem zvolen, abych sloužil jedné straně, ale abych sloužil zemi,“ prohlásil ve svém projevu před kongresem v Texasu, kde právě končilo jeho funkční období guvernéra. „Prezident Spojených států je prezidentem každého jednotlivého Američana, bez ohledu na jeho původ a rasu. Ať jste pro mě hlasovali, nebo ne, udělám, co bude v mých silách, abych hájil vaše zájmy a abych si získal váš respekt.“ Můžete si myslet, že Bush svůj slib nesplnil, učinil ho ale proto, že si existenci problému uvědomoval. O dvě desetiletí později proměňuje Trump vládu menšiny, tedy něčeho, co v roce 2000 působilo zcela výjimečně, v běžnou záležitost.