V roce 2016 jsem byl jedním z těch, kteří nevěřili, že by mohl Donald Trump zvítězit v prezidentských volbách. Jako mnoho ostatních jsem sledoval průzkumy veřejného mínění a domníval se, že indikují dostatečné množství voličů hlasujících proti němu. Myslel jsem, že ho Američané prohlédnou. Byl prostě příliš podivný, vulgární, v mnoha tématech totálně nevědomý a patologicky neschopný říkat pravdu, často i v úplně triviálních otázkách. Během kampaně například tvrdil, že se setkal s Vladimirem Putinem, což se dalo velmi snadno vyvrátit.
O Trumpově prohře mě ale ze všeho nejvíce přesvědčila moje víra v jinou Ameriku. Trump katapultoval sám sebe na politickou scénu s pomocí tvrzení, že Barack Obama není Američan, tedy bezostyšnou snahou zneužít předsudky bělochů proti černošskému prezidentovi. Svou kampaň zahájil výpady proti Mexičanům. Navrhl „úplné a naprosté“ uzavření hranic všem muslimům z jakékoli části světa. V průběhu celé kampaně nepřestal urážet cizince a menšiny.
Nevěřil jsem, že se tohle bude Američanům líbit. Do Spojených států jsem přijel v roce 1982, uprostřed hluboké recese, jako student na stipendium, s hnědou kůží, podivným jménem, bez peněz a bez kontaktů. Nalezl jsem zemi, která mě přivítala s otevřenou náručí. Dodnes si pamatuji, jak byli Američané přátelští a upřímně vřelí a jak mě to udivovalo. To, že jsem muslim, jsem si vlastně uvědomoval víc v Indii než v Americe.
Změna
S trumpovským obnaženým rasismem jsem se setkával velmi zřídka, možná…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
