Lekce pro lepší svět

Provincie La Rioja v Argentině je odlehlý kraj na úpatí And. Právě tam, na pláních, které přecházejí ve strmé svahy velehor, zemřela letos na jaře v důsledku choroby covid-19 dětská lékařka Liliana del Carmen Ruiz. Nikdy necestovala za hranice. Žila celkem obyčejným životem ženy z chudých poměrů, které se podařilo vystudovat medicínu ve velkém městě a pak se vrátila do rodného kraje. Bylo jí dvaapadesát let a jediné známé prvenství, jež v životě zaznamenala, se bohužel týkalo právě jejího konce. Byla první nakaženou v provincii, její nemoc byla v březnu pro místní lékaře ještě tak neznámá, že si ji nejdříve spletli s horečkou dengue. Jako první v kraji také nemoci podlehla.

Proč si ale vyprávíme právě smutný příběh o ženě ze vzdáleného kouta světa? Americký komentátor Fareed Zakaria si jej vypůjčil v úvodu jedné z kapitol své nejnovější knihy. Paní Ruiz totiž žila tam, odkud je to ze všech míst na světě nejdál do města Wu-chan. Když byste vzali jehlici, zapíchli ji na glóbu do bodu zobrazujícího čínské velkoměsto, v němž nebezpečný koronavirus poprvé napadl člověka, a prohnali ji zeměkoulí skrz naskrz, vynoří se její špička plus minus právě v místě, kde lékařka žila. O jakémsi Wu-chanu s velkou pravděpodobností nikdy neslyšela. Virus si ji však přesto našel, neznámo jak – tak je mu zeměkoule malá.

Zakaria svou čerstvě vydanou knihu nazval úplně průzračně, Ten Lessons for a Post-Pandemic World (Deset poučení pro svět po pandemii), takže její smysl není nutné dlouze vysvětlovat. Samozřejmě už není určena paní Ruiz, ale vlastně ani těm z nás, kteří v tuto přítomnou chvíli buď rozháníme obavy, aby nás nepotkal podobný osud, nebo si klademe vyčítavé otázky po příčinách globální katastrofy. Zakaria se ptá, co bude dál, až, dříve či později, krizi zvládneme. Odpověď přitom zní: Mnohé bude jinak. Jak se v Česku právě blížíme k vrcholu druhé vlny, máme podobně jako spousta dalších lidí po celém světě tendenci věřit, že tohle všechno je dočasná krize. Bouře se přežene, i tak již trvá zbytečně dlouho, a po ní se zase všechno vrátí zpět do časů, na jaké jsme byli zvyklí.

Komentátor deníku The Washington Post má přesně opačný názor. Tohle je silný otřes, vlastně třetí z celé série, jež v historicky krátké době rozkmitala globalizovanou planetu. Teroristické útoky islamistů na americká města v roce 2001 se ještě proměnily ve vleklé válečné konflikty, o nichž se sice všichni přeli, ale třeba právě v provincii La Rioja bylo snadné je ignorovat. Finanční krize 2008 a následná recese již zasáhly skoro všechny, byť třeba právě Argentina se potácí v trochu jiném rytmu ekonomických vzestupů a pádů. Covid-19 ale zabíjí všude. Boj proti němu nutí vlády ke krokům, které nemohou zůstat bez následků. Až boj vyhrajeme, a o tom Zakaria nepochybuje, mnohé bude právě v jejich důsledku jinak.

Špatně ses učil

A tady už končí pochmurný úvod, protože Zakariova téměř předčasná kniha nás ve skutečnosti zaujala pravým opakem, svým optimismem. Svět se skutečně mění a my máme příležitost být u toho. Nikoli jako svědci sledující vlak rozjetý po dávno vybudované trati, ale jako aktéři s výjimečnou šancí utvářet budoucnost. Autor nové knihy to vlastně vidí takto: Současný svět procházel i bez koronaviru spoustou změn a krizí, od vzestupu stále agresivnější a vůči demokracii a svobodě imunní Číny přes stahování se Ameriky do sebe, stoupající nerovnost a nástup populismů obou ideologických zabarvení až po překotný vpád nevyzpytatelných technologií či hrozbu změny klimatu.

V tomto smyslu je pandemie vlastně něco jako katalyzátor. Mnohé trendy se s jejím přispěním urychlí a nečekaně stočí. To však, paradoxně, může vlastně přispět k jejich řešení. Postupné hromadění problémů velmi často provází ospalá netečnost, nedostatek motivace či energie k rozetnutí gordického uzlu. Náhlé vyhrocení situace, třeba právě v podobě tvrdě narušeného životního stylu, ekonomického ohrožení, zásadního zadlužování nebo přímo fyzického ohrožení na životě, ale může zafungovat podobně, jako když vám ráno u hlavy „exploduje“ starý mechanický budík. Bolest projede tělem jako nůž, pak už ale rozhodně neusnete. Člověk by to od korektního liberálního intelektuála úplně nečekal, Zakaria však cituje Vladimira Iljiče Lenina. „Jsou desetiletí, kdy se neodehraje nic, a jsou týdny, kdy se odehrají celá desetiletí,“ pravil revolucionář. Tyhle týdny a měsíce jsou podle všeho právě tady.