V nejmalebnějším belgickém městě Gentu průvodci doporučují vidět van Eyckův oltář, navštívit muzeum moderního umění SMAK nebo se projet na loďce kolem měšťanských domů. Půl hodiny pěšky na sever od centra ale najdete za dopravním kanálem poklad jiného druhu: melancholický areál důstojných cihlových stavení s velikými okny, kdysi zamřížovanými, a zahrad chráněných ze čtyř stran arkádami. Je tu ticho a pronikavě tady voní podzimní růže.
Budovy patří původnímu Hospici pro choromyslné, který tu z pověření řádů bratří a sester lásky v roce 1857 zřídil mladý doktor Joseph Guislain jako vůbec první psychiatrický ústav v Belgii. Jen pár let předtím byla ještě většina pacientů zavřena v hradu Gerharda Ďábla – pochmurné pevnosti ze 13. století. Řetězy, ze kterých je řádoví bratři vyvázali, jsou dodnes zavěšené u stropu muzea. Standardy péče byly zoufalé, zbídačené chovance bylo lepší uklidit mimo zraky vnějšího světa. Doktor Guislain přišel s novým pojetím: pacienti se nemají izolovat, naopak je potřeba se jim důsledně věnovat a pozitivními podněty mířit k jejich integraci do společnosti. Odtud také architektura areálu: velká okna měla navozovat propojenost s vnějším světem, vnitřní zahrady zajišťovat pocit bezpečí a možnost procházek za každého počasí. Doslova ztělesněním humanistického pojetí byly mříže – měly umožňovat ochranu, ale zároveň pohled dovnitř i ven. Hospic byl také vůbec první institucí v regionu s vnitřními pravidly, která měla zabránit týrání pacientů, jejichž…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
