Nemám čeho litovat

V obecném povědomí panuje představa, že nacisté udělali po nástupu k moci tlustou čáru za moderním uměním a prosazovali jen své umělce, které vynesli ke slávě. Americký historik a soudní znalec děl zabavených nacisty Jonathan Petropoulos v knize Umělci za Hitlera dokládá, že je to zkreslený obraz. Nacisté se zprvu snažili volnomyšlenkářské autory, kteří se proslavili za výmarské republiky, přetáhnout na svou stranu. A dařilo se jim to, protože i umělci toužili najít společnou řeč s mocí.

Publikace s až chirurgickou pečlivostí rozebírá, proč umělci nacistům sami nadbíhali. Jednak nepochopili, o co Hitlerovi jde a kam je schopen zajít. Navíc byli přesvědčeni, že jsou ve veřejném prostoru nepostradatelní. A v neposlední řadě měli tak vyvinutý pud kariérní sebezáchovy, že byli ochotni tvořit v jakékoli době a jakýchkoli službách.

Nacistická oběť nacismu

Když se v Berlíně v roce 1933 plánovala první veřejná nacistická stavba, do soutěže na Říšskou banku byli vyzváni architekti Walter Gropius a Ludwig Mies van der Rohe. Pedagogové Bauhausu, který byl přitom ve stejném roce coby hnízdo nenáviděné avantgardy zrušen. Petropoulos v tom nevidí rozpor. Hlavní ideolog strany Joseph Goebbels byl přesvědčen, že pokud se má Německo stát velmocí i na kulturním poli, musí v zemi udržet nadané autory, byť jejich dosavadní tvorba odporovala novým pravidlům. Stačilo, aby se jim přizpůsobili. Jak prohlásil Hermann Göring: „Vždy je jednodušší časem vyrobit dobrého…