A on nám řekl, že nepřestane

Čekal jsem venku v letní kuchyňce. Pak přišli Ján Kuciak a Martina Kušnírová domů. Zaklepal jsem na dveře domu a otevřel mi pan Kuciak. Jeho jsem zasáhl do hrudi,“ vypráví soudu v Pezinku muž v maskáčových teplácích, spoutaný na rukou i na nohou policejními želízky, co dělal předloňskou třetí únorovou středu večer. Sedí čelem k senátu, zády k veřejnosti a bokem k lavici, z níž věcný popis smrti svých dětí poslouchají rodiče snoubenců, na jejichž dům před dvěma lety vrah zaklepal. Nájemný střelec Miroslav Marček mluví monotónním hlasem, chladně a přesně formuluje detaily vraždy. „Pan Kuciak padal dozadu. Jednou rukou se držel dveří, pootevřel je. Tehdy jsem uviděl i slečnu Kušnírovou. Nevěděl jsem, že i ona stojí za dveřmi. Vzhledem k tomu, že jsem neměl kuklu, nemohl jsem jen tak odejít. Vběhla do kuchyně. Šel jsem za ní a tam jsem trefil i ji. Byla hned mrtvá. Při odchodu jsem ještě jednou vystřelil na Jána Kuciaka, který ležel na schodech. Zavřel jsem za sebou dveře,“ říká.

Do jednací síně soudu jako by při jeho výpovědi vstoupilo bezčasí: nejhlasitější v místnosti, kterou zní vrahův hlas, je ticho. Husté a hluboké. Nikdo se nehýbe, nedívá na souseda, lidé v přeplněné místnosti strnuli spolu s časem, každý je s tím těžkým tichem sám. Rodiče Jána Kuciaka pláčou pohrouženě, matka Martiny Kušnírové vzpřímeně, všichni tiše.

Veřejně pronesené přiznání Miroslava Marčeka k…