Někdejší víkendový svět se stal digitálním prostorem, v němž na sebe lidé reagují každodenně,“ ohlíží se mediální teoretik Henry Jenkins v rozhovoru, který je součástí českého překladu jeho slavné knihy Pytláci textů, jež předběhla dobu. Vychází tu totiž téměř třicet let od původního vydání – a už tehdy, před rozšířením internetu, v ní fanoušky hltající seriály a komiksy popisoval jako raný příklad on-line komunity. Přestože v současnosti mohou sdílet zážitky okamžitě a neustále, něco se nezměnilo. Vášeň a nasazení, s nimiž se do fikčních dobrodružství pouštějí, „pytlačí“ na odkazech a přepisují příběhy podle svého. Jenkins věřil, že fandom má i sílu přetvářet společnost a že fanoušci mezi prvními experimentují s novými technologiemi a určují směr: i to platí pořád, jen už k tomu nepotřebují videorekordéry, psací stroje a poštu, ale stačí pár kliků.
Jenkinsův přístup byl revoluční v několika ohledech. Musel vyvracet stereotypy „o nerdech spřádajících teorie o Star Treku“ a navzdory přesvědčení mediálních teoretiků ukázal, že publikum jen tupě nevstřebává sdělení médií, ale hraje si s nimi a „participuje“ na nich. Dřívější studie fanoušky zkoumaly z dálky, Jenkins je chtěl pochopit podobně jako antropologové domorodé kmeny. Sám se ostatně přiznal k lásce k popkultuře a prohlásil se za akademika-fanouška, což způsobilo na vědecké půdě rozruch, ale díky tomu odhalil nové souvislosti: „Fanoušci mluví o ‚umělcích‘ tam, kde ostatní vidí jen komerční pisálky, o transcendentních významech tam, kde ostatní nacházejí banality,“ popisoval. Navazoval na svého učitele Johna Fiska, který ukázal, že popkulturu lze vykládat podvratně, ale především postihl radost ze sdílení v komunitě. Vývoj tohoto přemýšlení zachycuje edice #POPs, která tak splácí dluh českému prostředí.
Jenkins nerozlišoval mezi vysokým a nízkým uměním; ukazoval, jak fanoušci popkultury třeba na rozdíl od návštěvníků opery nebrali dílo jako uzavřené a nedrželi si odstup. Vytvářeli svoji vlastní kulturu jako nový folklor – ať už skládali oslavné písně nebo slepovali scénky ze seriálů, aby se potkali britští Profesionálové s americkými detektivy Starskym a Hutchem. Na podobných videích dnes stojí YouTube a celá memová generace, kdy se slavným scénkám přepisují dialogy podle aktuálního dění. Až sem dohlédl Jenkins, jenž vyrostl v jednoho z největších odborníků na digitální kulturu – u fanoušků objevil cenný terén, kde se odráží autorské právo, globalizace i adaptace řadových uživatelů na technologické změny. Jeho text nejenže pomohl nastartovat nové hledání významů v popkultuře, ale předpověděl i chování na internetu, kdy jsme se všichni tak trochu stali fanoušky.
Autor působí na katedře mediálních studií FSV UK.
Henry Jenkins: Pytláci textů. Televizní fanoušci a participativní kultura
Přeložil Josef Šebek. Akropolis, 480 stran
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
