Právo Heleny Urválkové

Přeživší vězeň vyhlazovacího koncentračního tábora Osvětim Tomáš Kosta si pro sebe v životě stanovil přísné sebeomezení. Protože po válce vstoupil na pět let do komunistické strany, čehož později litoval a bral to jako velké selhání své intuice, zakázal si pro další život angažmá v aktivní mocenské politice a dodržel to jak během velmi úspěšného života v exilu, tak i po návratu do vlasti po roce 1989, kdy byl svými zkušenostmi a kulturním věhlasem přímo předurčený zastávat nějaký důležitý post. Exministryně spravedlnosti a prezidentova kandidátka na funkci veřejné obhájkyně práv Helena Válková se rozhodla jít opačným směrem.

Poté, co minulý týden vyšlo najevo, že před listopadem 1989 coby právnička propagovala postupy používané komunistickou stranou k šikaně tehdejších obhájců lidských práv – a že to dělala ve spolupráci s proslulým prokurátorem politických procesů padesátých let Josefem Urválkem –, Válková s vážnou tváří prohlásila, že o metodách potlačování disidentů za komunismu nic nevěděla, Urválka neznala a že ty, kdo věc zveřejnili, bude žalovat za „bezpříkladný útok“. Svoji minulost, dodala pak, rozhodně nepovažuje za něco, proč by se neměla ucházet o post ombudsmanky. V tom posledním má nepochybně pravdu: problémem Heleny Válkové coby veřejně činné osoby není její minulost. Problémem je způsob, jakým se ke své minulosti dnes staví a jak tato minulost zároveň nasvětluje její přítomné politické činy.

Prezident, premiér, nebo sněmovna

Helena Válková mohla…