Úprk domů

Vstávám před budíkem, celou noc jsem nemohl usnout. Po třech měsících se na pár týdnů vracím do Prahy z Amsterdamu, kam jsem se na konci února odstěhoval za prací. Dostal jsem nabídku práce v moderní kancelářské budově s nadstandardním servisem, zahrnujícím vše od bezedné zásoby sušenek přes službu baristy až po bezplatné firemní obědy.

Jenže než jsem se rozkoukal, byly z hygienických důvodů odstraněny sušenky, pak zrušeny obědy a barista a nakonec jsem po devíti odpracovaných dnech skončil na nařízené práci z domova.

Doma snídám všechno, co by se zkazilo. Balím kufr, pro jistotu vypínám vodu a plyn, do rukou beru pytle s odpadem a v 7.25 odcházím z bytu. Na nádraží je to asi deset minut chůze, jenže cestou hledám kontejner na plastový odpad a to mě trochu zdrží. Na nádraží přicházím v 7.43, přímý spoj na letiště odjel v 7.41 a další pojede až v osm.
Než čekat, vezmu to s přestupem přes stanici Sloterdijk. Aplikace mi nabízí šest minut na přestup ze čtvrté na desátou kolej, jenže vlak přijede asi o minutu později a devátá a desátá kolej jsou ve vedlejší budově vzdálené asi 150 metrů. Když už cestu najdu, vlak odjíždí. Žhavím aplikaci. Další vlak jede za čtyři minuty, ovšem z koleje číslo 11 zase v první budově. Sbíhám po schodech dolů a těsně u turniketu si to rozmýšlím. Do odjezdu zbývají už jen tři minuty, tohle se nedá stihnout. Vracím se tedy po eskalátoru zpátky nahoru na nástupiště kolejí 9 a 10 a hledám další vlak. Ten jede za deset minut, opět z koleje 11. Takže do vedlejší budovy. Zpocený od hlavy k patě sleduji informaci o plánovaném čase příjezdu na letiště v 8.28. Nástup do letadla má začínat v 8.40 a v 8.55 bude brána nemilosrdně zavřena.

Na letišti utíkám, co můžu. Na monitorech vyhledávám označení brány a běžím dalších pár set metrů. Asi v 8.39 přikládám palubní vstupenku a procházím turniketem k bezpečnostní kontrole. Sotva udělám pár kroků a rozhlédnu se, zesinám. Ve frontě je asi 50 lidí ve vzorných rozestupech, na jejím konci jedna linka bezpečnostní kontroly. Tohle letadlo mi uletí.
Když se moje pozice fronty přiblížila k pásce, která odděluje frontu běžných smrtelníků od prioritní fronty, udělal jsem zoufalý poslední pokus, jak letadlo stihnout − pásku otevřu, projdu na druhou stranu a zase za sebou zavřu. Stydím se za to, ale zoufalí lidé dělají zoufalé činy a štěstí mi přálo a nikdo mě nezastavil.

V rychlosti kontroluji číslo brány. Rozebíhám se a už zdálky vidím frontu nastupujících cestujících u brány číslo 28, zpomalím. Jenže nad branou pak čtu: „Nástup směr Barcelona.“ Zřejmě jsem ve spěchu přeskočil jeden řádek na monitoru. Rychle hledám v mobilu, správné číslo brány je B5. Takže zase zpátky a o patro níž, tohle je brána pro nástup prostřednictvím autobusu. Přibíhám k bráně. Stihl jsem to.

„Před turniketem mě zastavuje personál: „Máte roušku?“ Zmateně ukážu na nasazený látkový nákrčník. „To není rouška. Musíte mít roušku.“ Argumentuji, že v pokynech stálo, že musí jít o minimálně dvouvrstvou těsně přiléhající látku zakrývající nos, ústa a bradu. Slečna se zeptala kolegyně, ta potvrdila její názor – můj složený nákrčník není rouška. „Bohužel, bez normální roušky vás na palubu nepustíme. Můžete si ji koupit nahoře, ale… to už nestihnete, odlétáme.“

Opět nával zoufalství. Přichází skupinka poctivě zarouškovaných cestujících. „Promiňte,“ ptám se coby poslední naděje mladé maminky doprovázející dvě děti, „nemáte roušku navíc? Zachránila byste mi život.“ Paní otevírá kabelku a ze sáčku vyndává jednorázovou roušku. „Počkej, musím tady pánovi zachránit život,“ říká česky svému dítěti, a já jí proto česky z celého svého srdce děkuji. Příště rozhodně vyrazím na letiště dřív.