FILM TÝDNE
„Palestina vznikne,“ říká pařížský kartář klientovi, „ale vy se toho nedožijete.“ Zákazníkem je palestinský režisér Elia Suleiman, který v Paříži zkouší udat film. Přicestoval z Nazaretu, kde mu soused znenadání se zjevující na jeho zahradě ořezával bez souhlasu citronovník a druhý vyprávěl o hadovi nafukujícím pneumatiky. V Paříži nepochodí. Jak praví francouzský producent: jeho film není dostatečně palestinský, odehrává se sice v Palestině, ale mohl by se také odehrávat kdekoli jinde. Jinými slovy, nesplňuje obecnou představu o Palestině jako místě plném násilí. Suleiman pokračuje do New Yorku. Místo u producentů ale končí na setkání arabských Američanů pro Palestinu. Cestu z domova přes dvě metropole vyrostlé z nekončícího pohybu emigrantů absolvuje Suleiman jako hlavní postava svého nejnovějšího snímku To musí být nebe.
Suleiman ve filmu promluví několikrát, usměje se jednou. To když mu na stole přistane vrabec a dělá mu společnost. Pták je podobně jako anděl v Central Parku utíkající policistům božským stvořením, které naznačuje, že to všechno je vlastně tak trochu sen. A že nad lidskou komedií vládne ještě jiný řád. Suleiman v něj doufá, ale zatím si pro jistotu, kdyby se ho nedožil, dělá legraci z řádu pozemského. Ten u něj představují uniformy dohlížející na jeho dodržování. Jsou i ozvukem palestinského života pod dohledem. Film je tak plný groteskních výjevů policistů měřících správnou velikost kavárenské zahrádky nebo…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
