Černá labuť

Od dětství jsem cítila nutnost vyjádřit se a hledala cestu, jak autorsky komunikovat se světem. Aktuálně je pro mě tou komunikací psaní,“ vysvětluje nečekaný obrat od klasického baletu přes fyzické a taneční divadlo k literatuře osmatřicetiletá Miřenka Čechová. Její beletristický debut Baletky, vydaný nakladatelstvím Paseka, na sebe v únoru strhl pozornost nejen svébytným stylem, ale také sarkasmem, s nímž studia na taneční konzervatoři vykreslila. Ne že by v každém rozhovoru s primabalerínou nezaznívalo, že balet je neustávající dřina, ale poprvé někdo minimálně na domácí scéně zpochybnil její nutnost. Začal se ptát, jestli stojí za těch několik let krásných rolí – a především zda by to nešlo jinak. Bez ponižování, slepé despocie nebo poruch příjmu potravy, které jsou podle Čechové takřka nepsanou součástí konzervatorních osnov.

Její následná kariéra, která doposud patřila zejména současnému tanci, zní takřka jako reklama na zasloužený úspěch. Zdá se, že má schopnost přetavit traumata a intimní bolesti v prožitky, které se dotýkají mnohých z nás. A baletní studia v tom podle všeho zůstávají iniciačním bodem. „Seberou ti víru, seberou ti odvahu, sebevědomí, osobnost. Zredukujou tě na výkonnou robotickou hračku. Stejnou jako všechny ostatní. V každým střepu vidíš jinej kus sama sebe: mentální sirotek, kterej aby ho to tolik nebolelo, vymazal rodiče ze svýho života, perfektně vycvičenej cirkusovej ratlík, co umí takový věci, že všichni tleskaj, zoufalkyně,…