Moje rodná znakovka

Žiju s neslyšící rodinou. Tři bráchové se odstěhovali, takže jen naši, já a pes s kocourem. Náš pes je také součástí neslyšící komunity, ohluchl stářím. Obě zvířata si rychle zvykla na to, že je doma nikdo neslyší, a tak k nám místo štěkání a mňoukání chodí a lísají se.

U chystání ranní kávy jsem si vzpomněl na našeho bývalého asistenčního psa. Když se vařila voda, přivedl mámu ke sporáku. Někdo zvonil a on nás vzal ke dveřím. Jako malého mě, když jsem chtěl odejít z domu, vždy přivedl zpět.

Teď už ale rychle do auta a do práce. Na parkovišti potkám kolegu a povídáme si. Znakujeme. „Podívej, jsou jako opice,“ říkají si dva kluci, co na nás už zdálky zírají. Odezírám docela dobře. Proč někteří lidé nechápou jinakost? Místo hlasu máme znaky, pohyb těla a mimiku. Pracujeme s rukama stejně, jako slyšící pracují se svou intonací. Nahoru a dolů, vykřičník nebo otazník. Zvedáme obočí, mračíme se a usmíváme.

„Ještě musím na poštu,“ doznakuju a odpojím se. Doufám, že dneska se to nestane. „Můžete mi to říct? Umíte mluvit, ne?“ Představte si, že by vás někdo nutil dělat něco, nad čím nemáte žádnou kontrolu. Já hlas mám a mluvit umím, ale není to pro mě přirozené, postrádám sluchovou kontrolu. Můj rodný jazyk je jazyk znakový a češtinu jsem se učil podobně jako vy třeba angličtinu, prostě další jazyk. Jiná gramatika, stavba věty, jiné fungování jazyka. Nevěřili byste, jak často mě lidé nutí mluvit, a jak je těžké jim vysvětlit, že je mi to nepříjemné.

Dorazím do práce a kolegové mi ukážou nové průhledné roušky. Lámali jsme si hlavu s tím, jak předávat zprávy neslyšícím s rouškou. Bez mimiky a pohledu na rty je pro neslyšící nebo nedoslýchavé velmi těžké rozumět či odezírat. A pak na to kolegyně přišla!

Můžeme vysílat Tiché zprávy bez bariér! To je naše práce, předávat neslyšícím informace, je jich totiž žalostně málo. Je samozřejmě úžasné, že se v době pandemie začali v televizi objevovat tlumočníci do znakového jazyka, ale kdo ví, co bude dál. Je mi strašně líto, že jsme v Česku tak pozadu. Když jsem byl před dvěma lety v USA, fascinovalo mě, kolik lidí tam znakuje a jak jsou informace neslyšícím dostupné. Byl jsem moc rád, že umím americký znakový jazyk. Dnes na kurzu budu vysvětlovat historii znakovky. Studenti vždy žasnou, že všichni neslyšící na světě nepoužívají jeden znakový jazyk.

Dneska mám službu jako moderátor. Vzít zprávy a převést je do znakového jazyka, jazyková supervize, natáčení, předání technikům ke střihu. Doufám, že nebude změna textu, to nemám rád. Museli bychom to celé znovu přetočit!

Jako vedoucí Tichých zpráv ještě udělám plány na zítra a začíná mi kurz. Jsem taky lektor znakového jazyka. Už jako dítě jsem si přál být chirurg nebo učitel, ale je hrozně těžké se k těmto oborům dostat, když jste neslyšící. Je asi jen šest středních škol, které můžete studovat. Samozřejmě existuje integrace, některé školy platí tlumočení, ale není to jen tak. A tak jsem šel na zubního technika. Asi rozumíte, jak jsem rád, že jsem se k práci lektora dostal v Tichém světě. „Ahoj, já jsem Matěj a jsem neslyšící. Chci vás naučit, jak se se mnou můžete domluvit rukama a co máme jako neslyšící jiné a co naopak stejné jako vy.“

Cestou z práce se ještě projedu. Řízení je moje obrovská radost. Když jsem řídil s kamarádkou při cestě z Česka na Kypr, to byla paráda! Proto jsem taky dělal taxikáře. Zákazníci se občas divili, že vidí neslyšícího řidiče, ale aplikace mi řekla úplně všechno, takže vůbec ničemu nevadilo, že neslyším. Ani mně to nevadí. Jsem neslyšící, a jsem na to hrdý. A byl bych rád, kdyby to respektovali i ostatní, tak jako já respektuju je.

Autor pracuje v organizaci Tichý svět. Text vznikl s přispěním jeho kolegyně Barbory Voráčové.