Z rozhrkaného letadla nigerských aerolinií (modelu Fokker 50 z počátku devadesátých let) jsem se vypotácela zelenobílá. Linka Niamey–Agadez – provozovaná z ne zcela pochopitelných důvodů společností Palestinské samosprávy Palestinian Airlines – létá třikrát týdně se zastávkami v několika dalších nigerských městech na celkové okružní trase dlouhé kolem 2500 kilometrů. Padesátimístný turbovrtulový letounek se při každém vzletu a mezipřistání vlivem vysokých teplot roztřese tak, že proplešatělý (a notně prokouřený) pupkatý stevard musí projít uličkou, aby zavřel úložné prostory nad hlavami cestujících, neboť je turbulence otevřou.
„Jsi v pořádku?“ otočila se ke mně shovívavě Odile nasazujíc si sluneční klobouk. Moje přítelkyně, nenápadná šedesátnice, celý ten otřesný let v klidu prospala. „To bys musela zažít cestu po silnici, drahá, letadlem je to brnkačka!“ Na rozpálené, pískem částečně zaváté rampě, kde cestující stáli frontu na teploměr (i do Nigeru pronikl koronavirus), jsem se trochu sebrala a koukám jako u vytržení na malinkou letištní halu se zeleným nápisem „Mezinárodní letiště Mana Dayaka – Agadez“. „Odilko!“ vyhrkla jsem. „Já nevěděla, že se zdejší letiště jmenuje po tvém muži!“ „No jo,“ odvětila Odile se skromností sobě vlastní. „Po dlouhé době to tu natřeli, dřív to skoro nešlo přečíst.“
Tragicky zesnulý Odilin manžel Mano Dayak, legenda povstání nigerských Tuaregů v devadesátých letech, byl muž s neobyčejným životním osudem, spjatým se sice efemérní, avšak o…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
