Je sice skvělé si říct, že před velkolepým dnem je nejdůležitější dopřát si devět hodin spánku, jenže tělo se samou nedočkavostí vzbudí v půl páté ráno. Je začátek února a všude tma. V Národním domě máme být na přípravy až ve tři, kadeřnici mám v jednu a vše sbalené. Ještě bezpočtukrát si vše zkontroluju, hlavně si nezapomenout ty maturitní šaty. Dám si kafe, nebo třeba tři, jídla do sebe moc nenacpu, protože mám sevřený žaludek. Pak jen přešlapuju po domě, koukám se na atmosférická videa a na předtančení z minulých let a těším se představou, že za pár hodin tohle přesně budu já a má třída. Pak už je čas jít. Nejdřív ke kadeřnici. Hlavně ať účes vydrží nácviky a pak celou noc. Na afterparty mi to už asi bude jedno.
Tak, jsme na místě, je to nádhera. A teď rychle, nacvičovat předtančení, šerpování, půlnoční překvapení. Kam pořád všichni chodí? Vraťte se, musíme to nacvičit. Sice je to generálka, ale takhle moc jsme to ještě snad nikdy nepokazili. No, nevadí, to se zvládne. Ples začíná za hodinu. Ostatní se už převlékají do šatů. Máme jen jedno zrcadlo. Tak to je paráda. Nejsem oblečená a ani se neuvidím. Hlavně v klidu, říkám si. Jsem úplně v klidu! Hej, tak si jdeme ještě na chvíli sednout. „Na zdraví, na nás, na tenhle večer.“ Vypadáme dokonale, cítíme se dokonale. Půl roku příprav směřovalo k tomuhle momentu a ten bude taky dokonalý.
A už přicházejí lidé, už to začíná. Jdeme pozdravit rodiče, ale už už se musíme jít někam připravovat, je stužkování primánů. Proslov ředitele. Jo jo, vítáme primány na téhle škole, kde strávíte dalších osm let, a zároveň se loučíme s oktavány, kterým těchto osm let končí. Ach jo, tak na neshledanou a mějte se krásně. Přichází šerpování, to je docela zábava, tleskáme všem, smějeme se, ale zároveň nás už docela bolí nohy. Dostáváme jeden po druhém onu slavnou šerpu. Nevíme, jestli se smát, nebo brečet. Připadalo nám jako skvělý nápad si ji natisknout v Comic Sansu. Jenže jsme si to zjevně nedokázali představit, dokud jsme ji neměli všichni na rameni.
Proslov studentů, přípitek, cinkání skleniček, prchavé štěstí, fotografové všude a konečně můžeme z toho zástupu odejít. Tak jdeme pozdravit všechny, kdo se na tento náš skvělý moment přišli podívat. Prý ani nebylo vůbec nic vidět, ale že to slyšeli. Tak aspoň něco. S partou se chceme vyfotit ve fotokoutku. Je to docela prekérka. Stále někoho potkáváme. „Jé, ahoj, jo, díky moc, já jen musím najít svoje kamarády.“ Když se k fotokoutku dostaneme, je tam taková fronta, že se na to rozhodneme vykašlat a vyfotíme se sami na schodech.
Jenže to už nás shánějí na předtančení. Tak se jdeme převléknout a dopíjíme, co kdo má, ať nejsme nervózní. Hudba začíná, deset minut tance, deset minut v záři reflektorů. A nám dochází, že to za ty hodiny nacvičování fakt stálo. Po předtančení se mi zase všichni ztratili. Přijde mi, že tady pořád jen někoho hledám. A za chvíli je půlnočko.
To už je konec? Co budeme dělat? Na co se budeme připravovat? Mohli bychom na tu maturitu. Ne, nad tím ještě nepřemýšlejme! Pojďme na afterparty. Buďme spolu, se svojí druhou rodinou, s lidmi, se kterými jsme se navzájem osm let prakticky vychovávali. Nemysleme na budoucnost a na to, že končí nějaká životní éra. Ještě ne. Klidně se napijme víc, než je vhodné, dneska můžeme. Vraťme se domů v osm ráno, s láskou v srdci a zármutkem v očích, protože to bylo nádherné, ale skončilo to, a co bude teď, nikdo neví. Máme strach z budoucnosti, strach se rozloučit, z nových začátků. My jsme ale silní maturanti a ten strach snad brzy překonáme
Autorka je studentkou Arcibiskupského gymnázia.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
