Už Jára Cimrman věděl, že pokud mají polárníci přežít na drsném severu, potřebují s sebou něco proti trudnomyslnosti. Jeho oslavná píseň o českém národě, v níž se zpívá „jen jeden z národů neskoná, hrůzy severu slavně překoná“, sice tehdy nezabrala, ale mohla by být naší novou hymnou. Humor a empatie se ukázaly být účinnými ingrediencemi v nastalé situaci. A cokoli proti trudnomyslnosti budeme ještě hodně potřebovat. Máme za sebou jen expozici k vleklému a náročnému úkolu.
Učíme se
Symbolem českého přístupu ke koronaviru se staly roušky. Jsou dokladem selhání vlády, která je nedokázala zajistit, ale i akceschopnosti občanské společnosti, jež je začala vyrábět.
Lidé šili roušky pro sebe, blízké, prodavače, seniory, pracovníky v sociálních službách, prostě pro všechny, kteří je potřebovali. Sociální sítě i média zaplavily záběry lidí sedících u šicích strojů od rána do pozdní noci. A přesně tohle jsme teď potřebovali, ukázat sounáležitost, dát možnost pomáhat a pomoc přijímat i lidem, kteří by jinak proti viru zasáhnout nemohli.
Podobně tomu bylo s nabídkou seniorům, kteří si nemohou dojít nakoupit potraviny či léky. Obrovské množství dobrovolníků – ať už organizovaných nebo jen sousedů, kteří vylepili na dům cedulku, že jsou připraveni lidem v okolí pomoci – dávalo k dispozici své služby. Vedle toho mnohé podniky nabízely k využití firemní kapacity, výrobky či aspoň materiál. Pomáhají často i ti, kteří se sami ocitli v nouzi. Oslabují se tak hranice v…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu