Země na nebi

Byl jsem ve žlutých pampách širokých a zvlněných jak oceán a rozlehlých zrovna tak. Byl jsem nahoře v ráji. Byl jsem v noci ve stěně hory. Byl jsem tak vysoko, že jsem viděl hvězdy shora. Mohu všechny ujistit, že jsem byl v zemi, kde nikdo nezná Dominika Duku, Tomáše Halíka ani Petra Piťhu a ani mariánský sloup. Zde ostatně ani není, kdo by měl znát; náhorní plošina Altiplano je vysoko i pro indiány, pampa je neúživná, jsou zde jen guanaka a kondoři. A pumy.

Pampa je ale zato rozlehlá, rozlehlá tak, jak si Čech neumí představit. Za pásem hor je další pás a pak další a další. Na všechny strany pásma hor, v různých karmínových a fialových odstínech. Pampou jdeš den, než přijdeš k zvlněnému kopci, který má přes pět tisíc. Kilometry a kilometry Altiplana, které nemá jméno, hory, jejichž vrstevnice jsou v mapě, ale nic víc. Kamkoli jdeš v Čechách, narazíš na hranici, jdeš jinam, a zase hranice, křižuješ sem a tam v českém rybníčku. Získáš pocit, že naše problémy musí přece zajímat všechny. Zde máš dojem přesně opačný. Že až umřeš, ráno budou zase mraky na obloze a lamy se zase budou zdržovat u toho místa s vodou. Že jsi ztracený uprostřed pustiny, ale absolutně ztracený, že jsi nic, a tvůj večerní ohníček z uschlých křovin je pod nekonečnou záclonou stříbra. Všudypřítomný vítr, nahoře hodně silný. Ve dne horko. V noci zima až k nule. Odpočíváš na trávě ve stínu skály, vzbudí tě víření křídel, to si tě prohlíží kolibřík. Když v noci přestane vítr, je ticho, Ticho…