Záhada graduálu

Ve slavných filmech o muzejních krádežích musí většinou pachatelé složitě překonávat řadu zámků a systémů ochrany, takže divák napjatě sleduje, zda se jim to podaří. Pachatelům, kteří vybrakovali Oblastní muzeum v Litoměřicích, to naopak šlo velmi lehce. Dveře k cennostem byly odemčené a klíče v zámcích. Postupně se jim tak z muzea podařilo odnést více než deset tisíc předmětů, což na množství představuje největší muzejní krádež v Česku. Aktuálně se případ řeší před soudem a nejde v něm jen o ztrátu cenných památek.

Náležitá ochrana

Když současný ředitel litoměřického muzea Tomáš Wiesner nastupoval v roce 2012 do funkce, těšil se na bohaté sbírky. „Byl tu známý travčický a habřinský poklad, mimořádně hodnotný soubor mincí. Byla tu řada dalších zajímavých kolekcí sbírkových předmětů, které plasticky zachycovaly historii regionu, jeho osídlování, vývoj. Dohromady vytvářely hmotnou historickou paměť kraje,“ říká. „Jenže velká část z toho tady už nebyla. Byl to šok.“

Zjistit, co vše chybí, trvalo řediteli Wiesnerovi tři roky a čtyři měsíce. Nejenže sbírky byly rozkradené, chyběla k nim i část dokumentace. Jak postupně vyšlo najevo, jeho předchůdkyně Eva Štíbrová nedělala pravidelnou inventarizaci, pod některými evidenčními kartami byly jiné předměty, další zde nebyly vůbec. „Byl v tom neuvěřitelný chaos,“ vzpomíná Wiesner. Na to, že v muzeu je něco v nepořádku, ho při přebírání funkce upozornili někteří z podřízených, a sám to brzy začal zjišťovat z kontroly sbírek, již nařídil.

Nebýt jeho, policie by nikdy nezačala pátrat, že chybějí tisíce předmětů, od kusů keramiky, zkamenělin, lidských pozůstatků přes železné předměty, cín, zbraně, mince, bankovky, hodinky až po nábytek, staré tisky, textilie, sochy, hudební nástroje a hračky. Některé solitérní kusy představovaly unikáty, a nešlo jen o zmiňované poklady mincí. Zmizel tzv. latinský graduál z 15. století, jediný svého druhu, v němž byly zaznamenány husitské mešní zpěvy. Nebo velký husitský kalich s řápkem z Kadaně, který byl jediným dochovaným dokladem české husitské praxe přijímání chleba a vína laiky, běžnými věřícími a dětmi.

Policie od začátku pracovala s podezřením, že cenné věci někdo ukradl a vydělal na nich, ale nikdy pro to nenašla jasné důkazy. Spis, který zpracovala, sice zabírá půlku velké místnosti, většinu ovšem tvoří popis zmizelých předmětů. Ty jsou podrobně vyjmenovány i v žalobě, kterou má Respekt k dispozici. Podal ji státní zástupce Josef Zronek a jako jediného viníka označil zmíněnou bývalou ředitelku muzea Štíbrovou. Ani ona však není obžalována přímo z rozkrádání, ale z porušení povinnosti při správě cizího majetku.

„Nezajistila náležitou ochranu sbírkových předmětů před krádežemi a vloupáním, nepřijala žádná opatření k nápravě, nejméně v jednom případě nenahlásila odcizení,“ píše o roli bývalé ředitelky v obžalobě státní zástupce Zronek. Štíbrová před soudem jakékoli selhání odmítla, veřejně se o něm nechce bavit. „Nebudu se k ničemu vyjadřovat, nebudu odpovídat,“ říká jen Respektu bývalá ředitelka, která je několik let v důchodu. Faktem je, že její role mohla být větší než jen nedbalost.