Z té otevřenosti a svobody byli všichni paf

V posledních letech komunismu jste patřil k nejvýraznějším osobám mladé generace disentu. Jak jste dnes spokojený s vývojem Česka i s ohledem na vaše tehdejší představy?

Zklamaný asi nejsem, protože jsem si nic nepředstavoval. Devadesátá léta vypadala dobře, až na to, že jsme nezakázali komunistickou stranu a nedokázali se pořádně vyrovnat s minulostí, což mě opravdu rozčilovalo. Ale jinak svoboda byla úžasná a člověk si to užíval. Teď mi vadí to postupné utahování šroubů. Život je čím dál víc svazován předpisy. To mi vadí víc než kreatury, které tady jsou teď u moci. Ty byly vždycky, za jakéhokoli systému, v jakékoli době.

Babiš vám zásadně nevadí?

Spíš než sám Babiš mi vadí lidé, kteří ho volí. Tenhle člověk krade v přímém přenosu a přitom říká, že přišel zatočit s korupcí. A lidé mu to žerou. Co fakt nesnáším, je hloupost, která je nepoučitelná.

Čím si vysvětlujete, že Babiš je tak oblíbený?

Blbým chováním politických stran v devadesátých a nultých letech, které jim ovšem umožnila pasivní občanská společnost. Mě rozčiluje, že se na to zapomíná. Od začátku jsme psali horem dolem o průšvizích ODS a sociálních demokratů, dvou tehdejších hegemonů, ale lidé je volili pořád dokola. Strany, které si rozparcelovaly zemi v opoziční smlouvě, což bylo de facto stvrzení polomafiánského systému. A Babiš pak přišel jako zachránce. Přitom to je ale naprosto iracionální. Babiš z toho prostředí plnou měrou tyl, zbohatl a Miloš Zeman, který má stále podporu padesát procent, ty průšvihy reprezentoval nebo nad nimi držel ochrannou ruku.

Proč to lidé tolerují?

Padesát let totalit v nás vybudovalo pasivitu. Jsme nejradši, když někdo rozhoduje za nás a dá nám takzvaně pokoj. Ale to je cesta do pekel, protože bez shora nenadekretované iniciativy lidí jakýkoli systém dřív nebo později dojde k ekonomickému, sociálnímu a kulturnímu úpadku.

Proč Čechům nevadí, že Babiš byl informátor tajné komunistické policie?

To je podle mě taky pozůstatek toho, co tady bylo před listopadem 1989. Velká část lidí fungovala podobně jako Babiš. Sice nepodepsali spolupráci rozvědce, ale měli s režimem nepsanou smlouvu, že když budou hodní a nebudou strkat nos do věcí, do kterých jim podle režimu nic nebylo, budou mít své základní jistoty. Šlo samozřejmě o naprostý omyl, protože tento systém neodpovědnosti postupně dojde k úplnému krachu.

Jako historik i jako bývalý disident se zabýváte vyrovnáním s minulostí. Díky nejrůznějším publikacím a svědectvím jsme se docela dobře dozvěděli, co byla padesátá léta nebo roky 1948 či 1968. Zároveň ale jako by se nedařilo vysvětlit, v čem spočíval problém normalizace. Proč?

To má x příčin. Jednak normalizace nebyla krvavá a represe byly víceméně minimální ve srovnání s tím, co se dělo v padesátých letech. Taky k tomu přispěl pád komunismu: nacismus byl totálně poražen ve válce a denacifikaci prosazovali shora vítězové. Naproti tomu v roce 1989 došlo k předání moci naprosto pokojnou cestou. Ten režim to prostě vzdal a okamžitě se začal zakopávat v ekonomických pozicích. Tím pádem vyrovnávání s minulostí nebylo pro velkou část společnosti vůbec aktuální. Aktuální bylo pro pár set tisíc rodinných příslušníků lidí zavřených, popravených nebo vyštvaných do emigrace. To byla menší část národa.

Dalo se s tím po roce 1989 něco dělat? Mělo dojít k nějakým krokům, které by vytvořily jasnější časový předěl?

Tehdy jsem byl strašně naštvaný na polistopadovou vládní garnituru vlastně našich kamarádů z disentu, že nebyla zakázána komunistická strana. I když to vypadá jako technická věc, tak by to podle mě mělo ohromný symbolický význam. Stejně tak měli být čelní komunisti postaveni před soud, aby se zodpovídali za to, co se tady stalo. S několika přáteli z disentu jsme prosazovali, aby se lustrace vztahovaly i na lidi, kteří se chtějí účastnit privatizace, protože komunističtí šíbři měli před normálními smrtelníky desetiletí náskok. To se taky nepodařilo. To byla velká chyba, která nás hodně poznamenala. Výsledkem je, že ať se děje co se děje, nikdo není za nic zodpovědný – počínaje či konče premiérem. To je opravdu k podělání.