Masaryk – nihilista a zrádce národa

Tomáše G. Masaryka si připomínáme – v sobotu uplyne 170 let od jeho narození – většinou jako zakladatele státu, ale je dobré si jej pamatovat i jako mladého bojovníka za pravdu. Na konci 19. století se pustil do debaty o pravosti tzv. Rukopisů (královédvorského a zelenohorského). Spor, který mu původně připadal jako čistě vědecký, se během chvíle proměnil v dramatický střet o podobu českého národa.

Rukopisy měly dokazovat, že česká kultura je starší než ta německá. To, že je Masaryk zpochybnil (oprávněně), vedlo mnohé k úvaze, že zpochybnil samotný národ. Nedůvěru k němu navíc umocnilo jeho volání po studiu cizích jazyků (včetně nenáviděné němčiny) či apel na přijímání zahraničních vlivů v kultuře i vědě.

Masarykovi nešlo o sražení národního ducha, jen tvrdil, že moderní společnost nemůže svou emancipaci postavit na lži. Význam si musí odpracovat, a ne snít o velké minulosti. „Nepochopuji, jak někdo tvrditi může, že česť národa vyžaduje obhájení rukopisů! Česť národa vyžaduje obhájení, resp. poznání pravdy, nic více, a větší jest mravnosť a zmužilost uznávající omyl nežli obhajování omylu, jejž třeba celý národ sdílí,“ napsal tehdy Masaryk.

To, co se proti němu spustilo, byla davová hysterie. Musel se s rodinou vystěhovat z bytu, protože ho majitel nechtěl mít v domě, přišel o zakázky na vydávání knih či encyklopedie, nemohl cvičit v Sokole, byl vyřazen z různých spolků, lidé mu chodili křičet pod okna, vyhrožovali, tisk jej pomlouval podlým způsobem. Jen pár ukázek:

„T. G. Masaryka k národu českému nic neváže, pro práva, snahy a potřeby národa českého nemá ani smyslu, ani citu, jemuž vše, po čem národ český touží, co podniká a koná, jest malicherné, bezcenné, malé, jenž nemá jiného záměru, než aby jej – přenárodil…“

„Filosofie p. T. G. Masaryka nejraději pracuje v otázce samovraždy… a nyní se pokouší v Čechách získati pro svou teorii o samovraždě celý pětimilionový národ!“

„I jdi k čertu, ohavný zrádce, a přimkni se svou pochybnou duševní troškou a svou mravní mizerií, ke komu chceš; jen neopovažuj se už ani užívati našeho posvátného jazyka a pokáleti jej svým podlým duchem a otravným dechem! Jdi, přimkni se k nepříteli, jemuž sloužíš, zapomeň, že jsi kráčel po české půdě, my tě z našeho národního těla vylučujeme jako šerednou hlízu.“

Bylo prý v zájmu národa ukázat, „kde leží kořen zla, z něhož všem upřímným, vřelým národovcům počíná býti úzko, poněvadž není zajisté žádným malým nebezpečím pro národ náš, octne-li se mládež jeho studující na té jediné naší universitě, kterou jsme si po tolikém úsilí a za takové oběti těžké tak krušně vymohli, v rukou vychovatelů, kteří – nejsou žádnými Čechy, v rukou lidí, kteří se netají svou nevážností k našemu jazyku, svou lhostejností k naší svaté věci, alebrž přímo proti ní již pracují, šíříce otravu zoufalého malomocenství v duši mládeže.“

Volání po tom, aby se „zasypal zdroj národního nihilismu“ či referování o „zákulisních rejdech“ českých „universitních nihilistů“, bylo částečně úspěšné. Masaryk jen těsně unikl vyloučení z univerzity, ale nebyla mu udělena profesura. Vše tehdy nicméně ustál, za zásadní pomoci manželky Charlotty, a z vědce se zrodil politik.

Na závěr už jen tečku, která ilustruje český příběh i Masaryka. V roce 1887 o něm složil Adolf Heyduk báseň, ve které stálo:

„Vás věru nezrodila matka česká;

spíš netvorná, zlo sálající saň,

jež nad hlavou nám perutěmi tleská

a stále žádá české krve daň.“

Když Heyduk slavil pětaosmdesátiny (33 let po vydání této básně), přijel mu osobně poblahopřát kdo? Ano, prezident Masaryk.

Vážené čtenářky, vážení čtenáři, inspirativní čtení vám přeje

Erik Tabery, šéfredaktor