0:00
0:00
Jeden den v životě9. 2. 20194 minuty

Šampionát na Madagaskaru

Jan Michálek

Když jsem odlétal na mistrovství světa v pétanque na Madagaskar, plno lidí se divilo, že ve hře, kterou přece hrají jen francouzští důchodci, něco takového vůbec existuje. Jiní mi záviděli exotickou destinaci, ale já svá očekávání mírnil. Věděl jsem, že nemířím mezi baobaby ani do národních parků, ale do vnitrozemského hlavního města Antananarivo.

Hned první chvíle na ostrově mě ponořily do tíživé malgašské reality. Kde jsou všechny stromy a džungle, ptal jsem se sám sebe, když jsme projížděli okolo holých kopců, které krvácely rudým jílem. Až později jsem se dozvěděl, že Madagaskaru se začíná přezdívat „Rudý ostrov“. Všude se masově kácejí stromy, aby bylo kde pást dobytek a vydělat alespoň pár ariarů, místní slabé měny. Důsledkem je však půdní eroze, která barví okolí kvůli jílu do ruda.

↓ INZERCE

Jistoty, na něž jsme rozmazleně zvyklí z Evropy, tady padají. Zaplacený nejlepší hotel jsme nedostali, protože ten stejný pokoj si zaplatil i někdo jiný a ten prostě dorazil dřív. Se všemi kufry jsme se tak vydali do divokých uliček hledat jiné ubytování. Uprostřed vší té chudoby jsme působili jako chodící reklama na evropský blahobyt a kolem nás se slétávali prodejci sošek a vuvuzel. Zatímco jeden z mých spoluhráčů byl neoblomný a vytrvale opakoval, že za kus dřeva deset dolarů opravdu nedá, a dětem žebrajícím o jídlo česky vysvětloval, že postarat se o ně musí jejich vlastní rodiče či vláda, na mě padala jakási provinilost za vlastní štědrý život, na kterém mám jen částečnou zásluhu.

Když nás spatřil místní taxikář, nabídl nám odvoz k jinému hotelu starým zrezavělým autem. Opravdu si věřil, že do ní dokáže kromě sebe vecpat ještě čtyři hráče a navrch čtyři velké kufry? Peníze jsou ale v těchto odlehlých končinách silnější než fyzikální zákony.

Později jsme po cestě do Paláce sportů, kde se šampionát konal, objevili jezero Anosy a královský palác. Temnější stránku města ztělesňovala řeka, kterou místní proměnili v páchnoucí stoku, v níž však nadále perou oblečení i sami sebe, a trhovci, kteří ve vedru bez problémů prodávali zabité slepice, ležící v prachu a pod hejnem much. Paradoxně výtku za nehygienické chování jsem schytal já, když jsem kupoval mango a dovolil jsem si ho vzít holou rukou.

V Paláci sportů nás čekala vyprodaná hala. Aby ne, pro Malgaše byl tento šampionát největší sportovní událostí roku. Psalo se o něm v novinách, sestřihy zápasů běžely v televizích. Zatímco v Česku se nám každý druhý člověk směje a pétanque nepovažuje za sport, tady jsme byli na pár dnů za hvězdy. Na hřišti jsme sice nejlepším týmům nesahali ani po kotníky, přesto nás místní lidé zastavovali, chtěli po nás autogram nebo alespoň fotku.

Ve kterém jiném sportu zažijete, že se do finále mistrovství světa dostane Madagaskar a Benin? Hegemonem je sice Francie, ale velmi kvalitní hráči jsou i v Thajsku, kde je pétanque povinnou součástí vojenského výcviku, Kambodži či právě na Madagaskaru. Koulemi se prostě hází na všech kontinentech a světovými šampiony se můžou stát i národy, které by si jinak místo na výsluní vydobyly jen těžce.

Na Madagaskaru jsem tak objevil těžko představitelnou bídu, absenci hygienických návyků a třeba i negramotnost, na druhou stranu ale také nespoutanou hravost dětí, jiskru v očích a hlad po životě. Životě těžkém, ve kterém i darovaná čokoládová tyčinka znamená hodně, zároveň velmi pestrém a v mnohem užším sepětí s přírodou, než na jaké jsme zvyklí z naší trochu sterilní Evropy. 

Jan Michálek

Autor je vystudovaný žurnalista a reprezentant České republiky v pétanque. Popisované mistrovství proběhlo v roce 2016.


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].