Existuje krize středního věku?

Co víc si člověk může ve dvaačtyřiceti letech přát. Mít vlastní psychologický sloupek v oblíbeném týdeníku, celkem volnou pracovní dobu, vlídného šéfa. Navrch výhled z kanceláře do zeleně a za rohem ty nejtrendovější restaurace v Praze. Prostě nádhera. A přesto pocity vděčnosti občas kalí vtíravá otázka: opravdu jsme si život představovali zrovna takhle? Neměl být nějaký jiný, zábavnější, barevnější a dobrodružnější, jaký bývá ve filmech, kde se nešetřilo na rozpočtu?

Dodejme pro pořádek, že výše popsané pocity, jsou stoprocentní fikcí, a jakákoli podobnost s realitou je tu čistě náhodná. Chceme tímto příkladem pouze přiblížit jeden hojně diskutovaný fenomén života v moderní společnosti. Kdekdo má pocit, že jej sám prožil, a kdekdo jej také vědecky zkoumá. I proto je pozoruhodné, že experti se zatím nedokážou shodnout ani na tom, zda krize středního věku vůbec existuje.

Cesta z kopce

Pojem vymyslel v roce 1965 kanadský psycholog a konzultant Elliott Jaques, který kromě toho vynalezl také jiný nevábný termín korporátní kultura (o tom někdy příště). Jaques prozkoumal životopisy více než tří stovek světoznámých umělců, jako byli Raffael nebo Mozart, a všiml si pozoruhodného vzorce. Zhruba v polovině čtvrté dekády života tvorba velké části velikánů začala upadat, pánové se propadali do depresí, a pár jich dokonce spáchalo…