Okázalé secesní vily okolo jezer na samém východním okraji Bruselu zvolna přecházejí v rozlehlý park Tervuren. Když Brusel v roce 1897 hostil světovou výstavu, vybral Leopold II. tento královský pozemek pro představení největšího belgického pokladu: koloniálního impéria. Pavilon z exotických dřev, improvizovaná konžská vesnice, kde po dobu výstavy žily tři stovky Afričanů, a další „exponáty“ měly takový úspěch, že padlo rozhodnutí o permanentní koloniální výstavě. O rok později byla na stejném místě zahájena stavba palácového komplexu, který se měl stát stálou výstavní síní pro sto tisíc tropických hadů a tři sta tisíc exotických pavouků, vycpané slony a hrochy a tisíce dalších předmětů. Král zemřel jen pár dní před oficiálním otevřením v roce 1910 a zanechal své zemi složité dědictví.
Nad pýchou Belgie s ubíhajícími dekádami a zvláště po dekolonizaci v roce 1960 pomalu rostl otazník. Po roce 2000 již nebylo možné vyhnout se zásadní rekonstrukci a také rekonceptualizaci „posledního koloniálního muzea světa“. Budova v roce 2013 uzavřela své brány na pět let a veřejnosti byla opět zpřístupněna těsně před loňskými Vánoci. V mezičase proběhla velmi živá debata o tom, čemu mají vlastně koloniální sbírky sloužit.
Instituce donedávna především kategorizovala středoafrické přírodní a kulturní bohatství. Belgická imperiální minulost má obzvláště problematickou pověst – Kongo bylo původně soukromou kolonií Leopolda II., která proslula mimořádně tvrdým vykořisťováním obyvatel a…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
