O hranicích a svobodě se nediskutuje

František Moravec, prvorepublikový český šéf rozvědky i kontrarozvědky, ve svých pamětech – pojmenovaných s trochou výčitky Špion, jemuž nevěřili – říká, že se k tajné službě „dostal proti své vůli a na základě rozhodnutí lidí, kteří sami o zpravodajství nic nevěděli“. V roce 1929 byl tehdejší štábní kapitán naprosto nečekaně rozkazem odvolán od plzeňského pěšího pluku a jmenován přednostou zpravodajského oddělení zemského vojenského velitelství v Praze. Měl prý pocit, že jeho převelení je hlubokým omylem, že postrádá potřebné vědomosti, a byl přesvědčen, že jako zpravodajec zklame. Jeho nadřízený, generál Jan Syrový, který hledal do zpravodajské služby mladé schopné lidi, mu však věřil.

O třicet sedm let později, krátce před svou smrtí v americkém exilu, napsal v předmluvě ke svým pamětem slova, která dodnes vystihují podstatu práce moderních tajných služeb a hodnot jejich šéfů: „Soupeření tajných služeb je vedeno neúprosně, bezohledně, skrytě a anonymně. Zpravodajské výsledky, byť sebepronikavější, by nebyly k ničemu, kdyby jich nebylo včas a náležitě využito. Musí sloužit jako základní prvek rozhodování politických i vojenských, bez nich jsou samoúčelné.“

František Moravec byl v roce 1934 jmenován šéfem pátrací skupiny druhého oddělení Hlavního štábu – což je předchůdce současného Vojenského zpravodajství. Pátrací skupina byla něčím, co by se dnes nazvalo operativou. „Generál Moravec se stal jedním z nejdůležitějších zakladatelů moderního zpravodajství ve…