Jak jsme jeli demonstrovat

Je sobota ráno, chystám brunch. Dnes jdeme na demošku. Vafle kynou, vajíčka jsou ztracena, slanina provoněla celý byt, je načase vytáhnout z postelí naše adolescenty a na scénu nastupuje i nejmladší devítileté dítě s obvyklým entuziasmem trochu rozvířit vody: „Já na žádnou pitomou demonstraci nejdu! Nechci ztratit celý den!“ Následuje kolečko argumentů i neodpovídajících věku zahrnujících zprávy o stavu společnosti, důležitosti udržení demokracie a svobody, včetně výkřiků tipu: „Nám se také nechce, ale děláme to kvůli vám!“ Nejmladší uzavírá debatu slovy: „Nevím, proč musím kvůli nějakýmu blbci ztratit celý den, když bych si raději stavěl v lese ten svůj domeček.“

Během snídaně manžel přichází se spásným nápadem, že děti trochu více namotivujeme výrobou transparentů: „To by je mohlo bavit!“ Na Václaváku i na Letné bylo přece tolik nápaditých a vtipných hesel! Vymyslet ale něco nápaditého a vtipného není tak jednoduché. Zachraňuje nás neteř z vedlejšího domu, která se přišla ujistit, že vyrazíme a spolu. Švagr vymyslel slogan „Babišova mast, na demokracii past!“. Upravujeme kvůli rytmice demokracii na svobodu, já vytahuji, nerada, svůj krásný kus bílého lnu a akrylové barvy. Starší děti nemají se svým sloganem problém, jen prý zní v angličtině lépe. „Nevadí, napište to anglicky, jste přece už generace svobodných lidí z Evropy. A navíc tomu budou rozumět i zahraniční média!“ „I’m not old enough to watch porn and I’m old enough to watch my country get fucked?“ Hezký! Povzbuzujeme chlapce k tvorbě vlastního sloganu, tentokrát na spodní stranu desky skateboardů.

Atmosféra houstne, do odjezdu vlaku zbývá hodina a půl. Hádáme se, na čem budeme transparent držet a kdo to připraví. Vyhrává varianta lískových větví ze, koště nedám! Svůj transparent se rozhodla vytvořit i Ema, bez problémů vystihne karikaturu jednoho z politiků, kvůli kterým se dnes na Letnou jde, a v zápalu boje dopisuje „fuj“. Oba starší chlapci využívají situaci k ostré kritice, Ema pláče. Dosoušíme barvy, balíme svačinu a dobíháme vlak, do kterého nastupujeme s dalšími 30 nadšenci z naší obce.

Ve vlaku se atmosféra i přístup dětí obrací o 180 stupňů. „Kam všichni jedou? Taky na tu demonstraci?“ usmívá se Cyril a hned se dá do party s ostatními dětmi. Na každé zastávce nastupují další známí a kamarádi. Zdá se, že jsou tu dnes všichni a pocit sounáležitosti sílí. Dcera dostává na vylepšení svého malého transparentu, na kterém již není „Babiš fuj“, ale jen jeho přeškrtnutá podobizna, jehlu a nit, a když ji upozorňuji, aby nezranila jehlou vedle ní sedícího pána, on s úsměvem odpoví, že se nebojí a že její transparent je důležitější a pro dobrou věc.

Na Letnou volíme cestu přes hlavní nádraží, Pařížskou a schody pod kyvadlem nahoru, čas máme dobrý a cestou nás povzbuzují úsměvy i pokřiky kolemjdoucích. Začíná mě to bavit. Pod schody kupujeme dětem placky od studentů a na Letné jsme za pět minut dvě. Hned jsou u nás mladí lidé s mikrofony a chtějí položit dětem pár otázek. Jsme s velkým transparentem nápadní a trochu středem pozornosti. Mizím. Nechci slyšet odpovědi svých dětí, které si ještě před hodinou chtěly raději stavět domeček.

Povzbuzujeme řečníky, dojímáme se, od držení transparentu bolí ruce. Cýra prudí tak, že po třetí hodině s mladšími dětmi odcházím. Na zpáteční cestě nás ještě povzbudí průvodčí, s úsměvem se ptá: „Tak co? Kolik nás tam bylo?“ Jsem ráda, že jsme to zvládli, ustáli to před dětmi. Přece jen to před 30 lety bylo jednodušší, to jsme byli jen sami za sebe.

Později večer se manžel se rozzáří: „Jsme na iDNES!“ Vypadá spokojeně a opravdu, hned na druhé fotce, v pozadí, je náš nepřehlédnutelný transparent.

Šárka Sodomková