Dopis z Medellínu

Nedělní odpoledne v kolumbijském Medellínu se pomalu překulilo do své druhé poloviny a mně nezbývá než se vydat na letiště. Před hostelem vyhlížím domluvený odvoz. Čtvrthodinové zpoždění, auto nikde a žádná odpověď na whatsappovou zprávu řidiči – to jsou jasná znamení, že bude třeba improvizovat. Naštěstí žlutých vozidel městské taxislužby jezdí kolem hodně, stačí na jedno mávnout.

Medellín se rozkládá na protilehlých svazích horského údolí, kterým protéká řeka téhož jména. Velké letiště se jim sem už nějak nevešlo, tak ho stavitelé umístili o údolí vedle. Pro jeho dosažení je tedy potřeba překonat jeden horský hřeben, tedy alespoň donedávna tomu tak bylo. V srpnu zde slavnostně otevřeli Túnel de Oriente propojující obě údolí, aktuálně nejdelší tunel v Jižní Americe. Místní si ho připsali na seznam předností zdejšího dopravního systému, vedle moderního – nadzemního – metra, tramvají a lanovek, které se šplhají vysoko do kopců.

„Pojedeme tunelem?“ obracím se na svého řidiče. Sedím vedle něj, neboť zadní sedadla malého vozu značky Hyundai obsadil můj kufr, a po očku si ho prohlížím. Udělaný chlap kolem čtyřicítky, s vyholenou hlavou a jizvou na tváři, těžko říct, koho vozil v nejtemnějších dobách zdejších mafiánských bojů. Kdyby chtěl, tak mě zvedne za dva prsty a prohodí okýnkem z auta ven. Jeho tvář se však po mém dotazu roztáhne do úsměvu: „Ano, přesně tak! Ještě jsem tunelem nejel, bude to pro mě poprvé. Neměl jsem zatím cestu, navíc když tunel otevřeli, tak se na…